„Vracet vyznamenání prezidentovi je v České republice skoro folklór. Zpěvák Daniel Hůlka vrátil Miloši Zemanovi státní vyznamenání, protože ho zklamal jako přítel, člověk i prezident. Zpěváka se dotklo, že mu prezident republiky v novinovém rozhovoru v souvislosti s jeho účastí na protirouškové demonstraci doporučil, aby si dal studený a mokrý hadr na hlavu a stáhl se na nějakou dobu do soukromí. Filmový režisér Jan Němec vrátil Hradu medaili, kterou dostal od Václava Havla. Kvůli aktu arogantní politické zvůle Miloše Zemana. Nelíbilo se mu, že Miloš Zeman vyznamenává filmové tvůrce, kteří nikterak nepřispěli k československé státnosti,“ zmínila úvodem Bobošíková.

„Dá se říct, že důvody českých umělců, proč vrátit vysoká státní vyznamenání, byly víceméně jejich osobní a emotivní. Do zcela jiné situace se ovšem dostala Slovenská republika. Tam v těchto dnech vrátil nejvyšší státní vyznamenání prezidentce Čaputové významný disident a politik židovského původu Fedor Gál, který se narodil v koncentračním táboře Terezín. A víte, proč státní vyznamenání vrátil? Jeho odůvodnění nebylo emocionální, ale ryze faktické. A jde z něj mráz po zádech,“ konstatuje Bobošíková.

„Prezidentka Slovenské republiky Zuzana Čaputová totiž nedávno udělila vysoké státní vyznamenání za protikomunistickou činnost po roce 1945 třem fašistickým aktivistům z dob válečné Slovenské republiky, která spolupracovala s Hitlerovou třetí říší. Jak uvádí Fedor Gál, šlo o zločinný režim, který má na svědomí kolaboraci s nacistickým Německem včetně holokaustu a potlačení slovenského národního povstání,“ zmínila Bobošíková k ocenění Antona Tunegy, Alberta Púčika a Eduarda Tesára.

„O tom, co dělali za druhé světové války jako přisluhovači Hlinkovy Slovenské ľudové strany, která se hlásila ke klerofašismu a nacistickému Německu, se Čaputové prezidentský palác nezmínil. Hovořil jen o protikomunistické činnosti vyznamenaných. Ozvali se ale historici. Podle slovenského profesora právních dějin Josefa Beňa působili laureáti ve strukturách takzvané Hlinkovy mládeže inspirované německou Hitlerjugend. Členství v ní bylo sice povinné, ovšem Čaputovou ocenění muži nebyli řadovými členy, ale funkcionáři a konfidenty. Jeden z oceněných, Púčik, vstoupil po válce dokonce do komunistické strany. Údajně aby zamaskoval svou minulost. Další čerství nositelé slovenského státního vyznamenání působili v hlavním velitelství Hlinkovy mládeže, navštěvovali fašistickou vyšší vůdcovskou školu Hlinkovy mládeže a během slovenského národního povstání údajně nahlašovali účastníky protifašistického odboje. Na konci války utekli před Rudou armádou do Rakouska a usilovali o obnovení klerofašistického slovenského státu,“ zmínila dále Bobošíková.

„Podle slovenského profesora se sice jednalo o protikomunistický odboj, ovšem s cílem obnovení totalitního fašistického režimu samostatného Slovenska. Tedy nikoliv o demokracii. Slovenský filozof Fedor Blaščák ve svém komentáři upozornil, že udělením státních vyznamenání pro Tunegu, Púčika a Tesára došlo k rehabilitaci a podpoře těch proudů, které by v současné Slovenské republice rády viděly pokračování vojenského Slovenského státu. Není se čemu divit, že státní vyznamenání spokojeně kvitoval také Marian Kotleba odsouzený za veřejně projevované sympatie k nacismu. Mladý slovenský historik Adam Šumichrast, který působí na Masarykově univerzitě v Brně, pak napsal, že poradci mohli prezidentce vysvětlit, že když někdo bojoval proti komunistickému režimu, demokrata to z něj ještě nedělá. Samotný antikomunismus totiž podle slovenského historika představoval jeden z definičních prvků fašistických a pravicových diktátorských režimů. A jak připomíná: antikomunistickými bojovníky byli i Hitler, Mussolini či Franko,“ dodala Bobošíková.

„Sama prezidentka Čaputová přiznala, že se stala chyba v procesu posuzování. Státní vyznamenání by měli podle ní dostávat lidé, jejichž životní příběh nemůže vyvolat spor o to, zda sloužili demokracii. Ponechme stranou, zda má, či nemá slovenská prezidentka svůj úřad pod kontrolou. Zajímavější je, kdo vyznamenané navrhl a kdo je dlouhodobě bez ohledu na jejich profašistické angažmá podporuje. Prezidentce Čaputové trojici slovenských klerofašistů k vyznamenání navrhl slovenský politik, bývalý eurokomisař Ján Figel. Člen představenstva panevropské unie a častý host akcí a sjezdů i české vládní KDU-ČSL. A i dnes je hájí. Podle něj nezastávali žádné důležité posty ve strukturách režimu, vyšší vůdcovskou školu Hlinkovy mládeže ani jeden nedokončil. Jeden z nich kvůli pasivitě a další dva proto, že skončila válka. A pokud jde o Slovenské národní povstání, dva z vyznamenaných byli podle bývalého eurokomisaře v době povstání nemocní a třetí začínal studovat vysokou školu. Tudíž údajně nemohli být aktivními konfidenty,“ zmínila dále Bobošíková. 

„Připomínám, že v době, kdy jeden z mladých slovenských klerofašistů, které Jan Figel tolik hájí a prezidentka Čaputová vyznamenává, studoval lékařskou fakultu, byly české vysoké školy už pátým rokem zavřené. Čeští medici byli místo studia totálně nasazení v práci pro Velkoněmeckou říši, spojence tehdejšího Slovenského štátu. O jehož zachování tři slovenští vyznamenaní usilovali i po skončení druhé světové války. Prezidentka Zuzana Čaputová není jediná, kdo příslušníky profašistické Hlinkovy mládeže vyznamenal. Stejným osobám udělil před necelým rokem státní cenu také předseda slovenského parlamentu Boris Kollár. Označil je za nebojácné chlapce, kteří se pustili do zápasu za svobodu, demokracii i národní svobodu proti nastupujícímu komunismu. O jejich příslušnosti a činnosti v profašistické Hlinkově mládeži nepadlo ani slovo. Naopak. Předseda slovenského parlamentu podpořil, aby třem zastáncům slovenského klerofašismu prezidentka státní vyznamenání udělila. A podle Jana Figela by měli být dokonce umělecky ztvárněni. Víte jak? V Bratislavě by mělo umělecké ztvárnění tří klerofašistů nahradit sochu Marka Čulena. Slovenského komunistického politika, který se aktivně účastnil protifašistického odboje za druhé světové války včetně slovenského národního povstání. Sama prezidentka Čaputová přiznala, že se stala chyba v procesu posuzování. Předseda slovenského parlamentu Kollár, který klerofašisty už dříve za protikomunistický odboj vyznamenal, ale mlčí. A bývalý eurokomisař klerofašisty dál hájí. Při předávání státních vyznamenávání slovenská prezidentka prohlásila: ‚Dámy a pánové, na Slovensku máme ten cíl, že oceňujeme též ty, kteří ve druhé světové válce bojovali proti fašismu, i ty, kteří se vzepřeli totalitnímu komunistickému režimu.‘ Zuzana Čaputová ovšem zapomněla dodat, že současná slovenská politická reprezentace zakládá tradici zcela novou. A sice že jakýkoliv antikomunismus se stává polehčující okolností pro propagátory fasišmu. Neboli nevadí nám fašista, hlavně když je komunista. Co dodat? Snad jen sláva Slovensku,“ uzavřela Bobošíková.