„Je za těžko si představit konflikt, který tak nutně potřebuje příměří, jako to kruté násilí, jež zpustošilo Sýrii, stálo život téměř půl milionu lidí a další miliony vyhnalo ze svých domovů.“ Stejně tak je ale těžké si představit, že příměří bude opravdu znamenat konec zabíjení. Jeden z důvodů je velký počet soupeřících skupin, druhý pak Vladimir Putin.

„Přes roky sankcí, nadávek a proseb Putinův vstup do války v Sýrii na straně vlády prezidenta Bašára Asada radikálně proměnil dynamiku konfliktu.“ V současnosti je totiž největší silou v zemi syrská armáda, která se těší ruské letecké podpoře. Jenže pro prezidenta Putina je „příměří taktika, či dokonce kouřová clona, nikoli cíl“. Celému světu to ukázal na Ukrajině, kdy i přes příměří nadále zřejmě podporuje tamní konflikt.

Podle New York Times je však zcela zásadní si uvědomit, že Putinův hlavní cíl, který je nadřazen všem ostatním, je opět ustanovit Rusko jako světovou velmoc a „vrazit klín do západní aliance“. „Opětovné budování ruského vlivu a touha po respektu jsou také zdrojem jeho stálé popularity mezi Rusy, i za cenu ekonomických sankcí a západního opovržení.“

Celý text zde

A to se mu daří. Aby totiž ukončily konflikt v Sýrii, nemají USA ani EU jinou možnost než se spolehnout na Rusko. Jejich cíle se však stále rozcházejí; Západ chce především zničit Islámský stát, Rusko naopak udržet Asada u moci.

„Putin si nesmí plést dobře rozdané karty s vítězstvím, ba dokonce s respektem,“ tvrdí New York Times. Měl by si po zkušenostech Sovětského svazu z Afghánistánu uvědomit, že na Blízkém východě nejde vyhrát, jen rozhodit misku vah.

„S přihlédnutím ke klesajícím cenám ropy nemá Rusko dostatek zdrojů, aby podporovalo Asada delší dobu. Jakkoli je západní vliv v Sýrii omezený, Putinovi by nemělo být dovoleno věřit, že si získá respekt či odpuštění svých cynických her na Ukrajině podporou vražedného diktátora.“