V úvodním slovu před několika stovkami mladých lidí promluvil Earl Ingren, narozený v roce 1922, který v srpnu 1944 přistál ve Skotsku a poté se přesunul do Anglie. Dosáhl hodnosti nadporučíka, po válce pak sloužil jako profesionální voják více než 34 let. „Jsem rád, že jsem tady. Když přijedu do Plzně, znovu a znovu prožívám pocity, které jsem tehdy zažíval, když jsem se poprvé do vašeho města podíval 7. května 1945 jako příslušník druhé pěší divize třetí americké armády. Byly to nádherné týdny, protože moje jednotka strávila po osvobození Plzně nejprve tady dva týdny a pak jsme se přesunuli do malé vesnice blízko demarkační čáry, do jedné malé vesnice, kde jsme byli dalších 14 dní a potkali jsem tu mnoho úžasných lidí. Mám štěstí, že jsem se sem do Plzně mohl podívat mnohokrát a znovu v hlavě prožívám pocit mladického nadšení, který se mě tehdy zmocňoval.“

Když plzeňské pivo bodlo

Poté pohovořil Richard Pieper, ročník1924, z 19. pěší divize, jenž byl původně cvičen jako pilot. Do boje se dostal na počátku roku1945 a přes Německo se dostal do Československa. Osvobozoval Plzeň a Teplou a obsluhoval minomet. Službu ve II. světové válce zakončil po plavbě do Japonska v roce 1946. „Naše jednotka zakotvila nejprve v Aši. To byl první bod, který naše jednotky obsadily a pak jsme se přesunuli do Mariánských Lázní, později do Chebu a nakonec jsem skončil v Teplé. A tam jsme přebírali válečné zajatce. Celá druhá pancéřová divize německé armády byla tehdy na ústupu před Rudou armádou a vzdávala se. Byl jsem tak unavený a měl tak obrovskou žízeň, že jsem řekl našemu řidiči jeepu - To je velké město, tam určitě budou mít pivovar. Udělali jsme to a v plzeňském pivovaru nám dali pět sudů piva pro naši jednotku,“ zavzpomínal americký veterán a pokračoval. „Po konci války jsme se během 30 dnů dostali zpátky lodí do USA a pak dostali příkaz vypravit se do Japonska, kde jsme se vylodili 25. září 1945 a já jsem tam sloužil až do 16. března roku 1946. Od roku 1995 sem jezdím každých pět let, ale poslední tři roky jezdím každý rok.“

Belgičané nahradili padlé a zraněné americké vojáky

Poté měl slovo belgický veterán Luis Gihoul ( ročník 1923), aktivní účastník belgického odboje. Tažení na Plzeň prožil jako řidič velitele páté roty 17. praporu belgických střelců. S rotou zajišťovali týl a odminovávali. Podílel se na osvobození koncentračního tábora v Holýšově na Domažlicku. Po válce strávil 17 let v Africe a zažil hrůzy černošského povstání v Kongu. Později se odstěhoval do Kanady a po 40 letech se opět vrátil do Belgie. „Bohužel už je nás málo a je jen pár lidí, kteří mohou do Plzně přijet. Náš prapor byl zformován z aktivních účastníků odboje, všichni pocházíme z oblasti provincie Lutych. Po bitvě v Ardenách americká armáda požádala Belgii, aby jí dala k dispozici prapor, který by mohl nahradit americké vojáky, kteří padli nebo bylo vážně zraněni. Americká armáda tam ztratila opravdu veliké množství mužů, a tak byla Belgie požádána, zda-li by nová belgická armáda, která byla vytvořena po osvobození země, mohla americké armádě poskytnout jeden nebo dva prapory. Sedmnáctý prapor belgických střelců byl tedy připojen k americké armádě, ale nebojovali jsme pospolu jako jeden prapor, byli jsme rozmístěni do jednotlivých amerických jednotek tak, abychom nahradili padlé. Z toho vyplývá, že někteří z nás měli to štěstí, že se mohli podílet na osvobození Plzně. Někteří z nás včetně mě jsme zůstali na severu a snažili jsme se přiblížit k Praze, abychom mohli osvobodit Prahu dříve než Rusové. To se bohužel ale nepovedlo, museli jsme tu zónu opustit, nemohli jsme zůstat v okupační zóně a byli jsme přemístěni na jižní hranici Německa. My v našem praporu jsme byli všichni dobrovolníci, nikdo nebyl nucen, aby sem vstoupil. Všichni jsme pocházeli z belgického odboje. Podmínkou toho, abychom se mohli angažovat jako dobrovolníci, bylo, že nám musí být 18 a více let. Některým z nás ale těch 18 opravdu nebylo, takže bylo třeba si vytvořit falešné papíry. Já jsem například své osmnáctiny slavil u Lipska a někteří další slavili dokonce i při osvobození Plzně.“

Hlad a podvýživa

V diskusi se mladí lidé ptali například i na to, jak se vlastně za války v armádě lidé stravovali. José Schindfessel (1925), aktivní účastník belgického odboje, který s prvními jednotkami překročil Rýn, uvedl: „Měli jsme opravdu malé a omezené dávky potravin, zejména v odboji. Občas jsme jedli jen to, co se podařilo najít, třeba nějakou bramboru na poli. Ale když jsme vstoupili do americké armády, tak to byl pro nás opravdu svátek, měli jsme více, než jsme očekávali.“ Do Plzně tento belgický veterán přišel 7. května 1945 a byl pověřen odminováváním. Po válce se ve své vlasti stal uznávaným psychologem. „Když jsem tu před vámi, tak jsem nesmírně dojatý, protože mi připomínáte věk, ve kterém jsme všichni byli, když začala okupace,“ řekl dále se slzami v očích. „V takovém davu by na jedné straně stáli chlapci, na druhé dívky. V té době v Evropě byla sexuální diskriminace velmi přítomná. Ale k vaší otázce. Okupace byla symbolem hladu, tak to bylo v Belgii, ve Francii, ve všech okupovaných zemích. Byl velký rozdíl mezi městem a venkovem. Na venkově máte vlastní zahradu, možnost něco málo si vypěstovat. Ve městě lidé dostávali jenom to, na co měli právo – 500 gramů chleba, který nebyl chlebem, který byl naprosto nepoživatelný, pár dekagramů masa, kilo cukru na měsíc. To byly dávky, které v žádném případě nemohly zajistit obživu pro tuto populaci. Vzpomínám si, když jsme vstoupili do anglické a posléze americké armády, tak vždy, když byla fronta na jídlo, tak nejdříve šli Američané – my jsme chodili až po nich. Když dojedli, tak se stáhli k sobě a Belgičané když dojedli, tak si šli přidat poprvé, podruhé a Američané absolutně nechápali, co děláme. Nedocházelo jim, že i když to třeba nebylo vidět, že máme obrovský nedostatek proteinů, nedostatek živin. Zhruba po měsíci se to všechno spravilo. I když to tedy nebylo třeba hned na první pohled vidět, tak ta podvýživa byla na nás, Belgičanech, opravdu velká.“

Pomáhala celá Amerika

„ Kdybyste se měli znovu rozhodnout, šli byste dobrovolně do války, když byste věděli, kolik lidí zemřelo?“ zeptala se dívka z davu. George Thomson (1924), který se v únoru 1945 vylodil ve Francii jako příslušník praporu technického zabezpečení a pro generála Pattona upravil speciální jeep, který je dnes v muzeu ve Ford Knoxu a jenž se stal po válce mistrem mechanizace a později inspektorem automobilových zařízení pro stát Kalifornie, odpověděl: „Jestli bych se znovu nechal odvést a zažíval všechny ty útrapy, to horko, tu zimu? Odpověď zní - rozhodně ano. V té době každý ve Spojených státech chtěl jít do války. Těch několik málo jedinců, kteří nechtěli do armády, se setkávalo s dost nepřátelskými pohledy. Celá země mobilizovala své prostředky. Vzpomínám si, že malé děti chodily dům od domu a sháněly nejrůznější staré aluminiové nádoby, rendlíky, protože se daly použít pro vojáky během války. Také si pamatuji, že se různě zvlášť po venkově sháněly díly traktorů, nákladní auta, všechno možné, z čeho se dalo něco použít, ocel na výrobu tanků. Moc bych si přál, abyste studovali historii, protože její znalost je to, co ji tvoří. Někteří z mých kamarádů a spolubojovníků se nevrátili z války. Je třeba, abyste si uvědomili, že svoboda není zadarmo. Je vždy vykoupena spoustou prolité krve.“

Příliš mladí na válku?

„V Plzni jsem již po deváté, jezdím sem na památku svého otce, který byl dobrovolníkem a členem 17. praporu belgických střelců. Do Plzně se vrátil zhruba dvacetkrát a o tom, co tu zažil, mi vždy vyprávěl,“ uvedl během besedy Luc Rennsonnel a zavzpomínal: „Aby člověk mohl narukovat jako dobrovolník, tak musel projít lékařskou prohlídkou. Otec byl velký, ale velmi hubený. Poměr výška a váha neodpovídal a bylo mu řečeno, že jako dobrovolník nastoupit nesmí. Zeptal se, jestli následující den, když přijde znovu, jej bude vyšetřovat stejný lékař. Odpověď byla, že nikoliv. Tak se vrátil druhý den a do záložek u kalhot si nacpal olovo a tedy vážil o něco více a když jej měřili, tak lehce pokrčil kolena. Takže byl menší a těžší. Nakonec byl tedy přijat.“

Další belgický veterán, Valére Gustin, který byl v odboji zraněn a později se přihlásil jako dobrovolník k 17. praporu, se s třetí armádou generála Pattona dostal do Plzně. Po válce vystudoval univerzitu koloniálních studií a byl vyslán do Afriky. Po návratu se věnoval malbě a otevřel si galerii. Dnešním mladým řekl následující: „Měl jsem jít pracovat do Německa, ale raději jsem se skrýval. Byl jsem příliš mladý, aby mne přijali do odboje. Musel jsem hledat nějakou protekci a nakonec jsem ji našel. Při jednom tažení došlo na to, že německá armáda svrhla na cestu, po které jsme šli, bombu a já jsem byl zraněn. A to bylo pro mě velké štěstí, protože jsem nemohl pokračovat po cestě, po níž se vydali mí souputníci a většina z nich byla na ní zabita. Během války jsem začal kreslit karikatury proti okupantům. Založil jsem salon humoristů, kde jsem spolupracoval s novináři.“

Nejšťastnější chvíle života

Ingren připomněl, že období života, které v Plzni prožíval, patří k jeho nejšťastnějšímu.“ To bylo tím, že šťastní nebyli jen vojáci, ale všichni lidé kolem. Na koho jsme se podívali, byl šťastný. Viděl jsem výrazy těch nejšťastnějších lidí, jaké jsem za svůj život spatřil. Pořád jsme měli vojenské povinnosti, které jsme plnili. Ale ti z nás, kteří neměli službu, měli volný čas a mohli se tu bavit, setkávat s lidmi, prozkoumávat město. Plzeňský pivovar byl tehdy částečně poškozen jedním ze spojeneckých náletů. Byla to samozřejmě nehoda, protože cílem nebyl samozřejmě pivovar, ale hlavní nádraží. Nicméně všichni vědí, že bomby ne vždy přistanou tam, kde mají. Také jsme se těšili, že pak půjdeme směrem domů, ale nebyl to tak úplný konec, protože někteří z nás dostali další pokyn, přesunout se sice do USA, kde jsme měli nějaký čas dovolenku, ale poté dostali další rozkaz dostavit se na místo srazu, odkud někteří směřovali do Tichého oceánu.“

Thomson zavzpomínal, že byl součástí čety, která měla na starosti především opravovat vojenská a další vozidla.“ Obcházeli jsme řady vojenských vozidel a pokoušeli jsme se je nastartovat, protože byla většinou poničena tím, že někdo vytrhal dráty ze zapalování. Jakmile se povedlo nastartovat, tak to znamenalo, že vozidlo je pojízdné a předávalo se to městu a ta je distribuovala zemědělcům nebo podnikům, protože nebylo dost vozidel, aby se zajistil běžný chod. To byl můj příspěvek k chodu české ekonomiky,“ pronesl hrdě americký veterán.

Tak stejní, tak rozdílní…

Bývalý psycholog Schindfessel ukázal rozdílnost Američanů a Belgičanů: „Situace nebyla jednoduchá, protože 7. května jsme osvobodili Plzeň a 8. května jsme dostali zprávu, že došlo ke kapitulaci. Zprávu, na kterou jsme čekali pět let. Ale hned ráno 8. května nám bylo oznámeno, že musíme zůstat v kasárnách, že musíme být připraveni, abychom mohli řešit jakoukoliv neočekávanou nepříjemnou situaci. Bylo nám tedy zabráněno, abychom oslavovali vítězství a svobodu za velmi paradoxní situace. Dopadlo to tak, že po hodině od vydání tohoto příkazu jsme už všichni byli ve městě. Pak se po městě pohybovala auta plná amerických vojáků a policistů, kteří nás hledali. Vzali nás zas zpět do tábora, ale poté, co nás tam shromáždili, tak jsme zase tak po hodině byli ve městě. Pro nás bylo nepochopitelné, že nám bránili oslavovat vítězství a svobodu. Myslím, že to bylo takové první kolektivní neuposlechnutí rozkazu. My jsme chtěli oslavovat vítězství s plzeňskou populací, lidé za námi chodili, chtěli se s námi bavit. Tehdy tady celá řada lidí velmi dobře mluvila francouzsky, což si myslím, že už dnes není. Chtěli s námi mluvit o válce, i o tom, co jsme prožili a co se stalo,“ posteskl si a pak hrdě prohlásil: „A protože se v armádě slouží ve dne v noci, poté jsme tedy po městě sbírali miny a nevybuchlou munici a vozili ji za město, kde jsme ji kontrolovaně odpalovali. Také jsme měli za úkol zlikvidovat sklad dělostřelecké munice. A opět jsme ji vyváželi za město.“

Memento….

„Nikdy nic nevzdávejte, abyste si nezkazili své životy,“ vzkázal nejen přítomné mládeži belgický veterán Gihoul. „Chtěl bych, abyste si vzali příklad z nás. Trpěli jsme hladem, zimou, měli jsme strach, ale jak vidíte, jsme stále tady, naživu a v poměrně dobré kondici. Chtěl bych vám a vlastně všem mladým lidem v České republice předat alespoň trochu této odvahy a vůle a přál bych si, abyste byli úspěšní ve svých životech, zdárně studovali a budovali tuto zemi, která bude svobodná a hrdá.“ A jeho kolega Schindfessel doplnil: „Při okupaci Německem jsme se nesměli scházet, nesměli jsme mluvit, o čem bychom chtěli, přišli jsme o veškerá základní práva, která jsou vlastní demokratickým režimům. Pokud by vaše demokracie byla ohrožena, a není to nic zcela nemožného, protože se podívejte, co se děje v Evropě nebo Francii, tak demokracie je něco, co neleží na zcela stabilních základech, co se může za měsíc velmi radikálně změnit. A tam by bylo zase vaše místo. Ano, byl bych zase připraven vzít si do ruky zbraň a jít bojovat,“ prohlásil urputně.

„Představujeme lidi, kteří přežili tragédii, která se nikdy neměla stát. Doufáme, že naše přítomnost tady poslouží jako připomínka pro vaši generaci, aby se chyby, kterých se dopustili přední mužové našich časů, nikdy neopakovaly,“ řekl na závěr veterán a profesionální americký voják Earl Ingren.“ Doufám, že už nikdy v budoucnosti nebude potřeba slavit nějaké další osvobození. Chceme vám připomenout, co se životem a lidmi udělá špatné vedení, když jsou ve vedení státu lidé, kteří dělají chyby. Připomeňme si tu destrukci, obrovskou zkázu a milióny ztracených životů.“