Kvůli zhoršení vztahů mezi Washingtonem a Ankarou USA začaly odvážet jaderné bomby z tureckého Incirliku na zmodernizovanou základnu Deveselu v Rumunsku, která je novým místem rozmístění amerického protiraketového štítu. Informoval o tom probruselský lobbistický informační zdroj EurActiv. Zástupce ministerstva zahraničních věcí Rumunska událost dementoval. US State Department a Pentagon zprávu odmítly komentovat. Ruský Sputnik se ani nesnažil být škodolibý, jen konstatoval a uvedl zdroj zprávy… Možná je to dezinformace z Bruselu řízená všemocným Putinem. Možná je to pokusný balónek úvah generálů NATO – vypuštěný pro získání zpětné vazby. Nicméně… Hroutí se svět půl století trvajících jistot. To se nestalo od roku 1952, kdy se Turecko stalo členem Aliance a od konce padesátých let, kdy bylo 50 vodíkových bomb B61 do Turecka dopraveno. A to počítám i krizi, která nastala v roce 1960, kdy přes výzvy k milosti od britské královny, papeže a amerického prezidenta, generálové pověsili premiéra Adnana Menderese.

Turecko bylo díky Trumanově doktríně strategicky významné půl století, neboť tvořilo hráz obrany západní Evropy proti teoretickým hrozbám SSSR, páteř ochrany jižního křídla NATO. Ovládalo Středomoří, jihovýchodní Evropu mezi Černým a Středozemním mořem, bylo klíčové pro hodinovou dosažitelnost strategickými bombardéry s jaderným nákladem k hranicím Sovětského svazu, bylo klíčové i pro blízkost k ropě a plynu na Kavkazu, v Kaspickém moři či na Blízkém východě. To, čím byly dělové čluny v Suezu pro Británii, bylo po celé půlstoletí Turecko pro celý Západ.

Analytik Ian O. Lesser z RAND Corporation se v roce 2000 domníval, že Středomoří je stále potenciální oblast konfrontace mezi islámem a Západem, Turecko bude stále klíčem k podpoře expediční operace na jihu, ovšem snížení rizika řecko-tureckého konfliktu by mělo být imperativem západoevropské politiky. Nicméně poznamenal, že schopnost Turecka hrát aktivní roli v sousedních regionech a v záležitostech NATO (včetně mírového řešení sporů s Řeckem) bude záviset na politické stabilitě v Ankaře. Výhled už tehdy byl podle Lessera nejistý kvůli boji mezi sekulární a islamistickou vizí Turecka a pokračující válce mezi Ankarou a kurdskými separatisty, kvůli zvýšení příjmových nerovností, vysoké inflaci a narůstajícímu ilegálnímu sektoru v ekonomice. Žádný jiný člen Aliance dle autora také po studené válce nečelil takovému rozsahu externích bezpečnostních výzev.

Řecko je dnes po zásahu EU ekonomicky na kolenou a žádnou válku proti Turkovi vést nebude. Turecko mělo být přetvořeno v krotkého krocana, a není. Erdogan z pasti unikl.