Koncem minulého roku vydal badatel a historik Michal Macháček obsáhlou publikaci o Gustávu Husákovi. Čerpal z řady archivů včetně těch soukromých, devět let objevoval a pročítával stovky a tisíce spisů a svazků.

Je to tak – a ne jinak (?)

„Když člověk sleduje situaci s prezidentskými volbami, fascinuje mne přímočarost některých lidí, že nejsou pochyby – je to tak a nemůže to být jinak. Kritické myšlení, hluboká analýza, toho je poskrovnu a spíše tam hrají roli emoce,“ uvedl k aktuálnímu dění Macháček. Poté už ale pokračoval ohledně „svého řemesla“. Má zkušenosti s ruskými archivy, se kterými se setkal v průběhu několika let, když pracoval na autobiografii o Gustávu Husákovi. Každá země má svůj archivní systém a archivní zákonodárství a jednotlivé archivy také fungují vůbec. Ruské archivy nebyly podle něj příliš přístupné, jsou citlivé vzhledem k politizaci.

„Ruský pohled pro naše dějiny dvacátého století je docela zásadní,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Macháček. „Pokud tam někdo jede na jeden týden, tak tam toho moc nestihne. Měl jsem možnost studovat  v bývalých stranických archivech, které jsou pro nás stěžejní. Je to Ruský státní archiv sociálních a politických dějin a Ruský státní archiv soudobých dějin, kde jsou uloženy ty nejvzácnější „kousky“, které se vážou i k našim dějinám. Podařilo se mi studovat Fond mezinárodního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Tam se dalo předpokládat, že si na každého významnějšího funkcionáře vedli vlastní personální spis.“

Spisy, spisy…

„Je tam samozřejmě spis na Gustáva Husáka … měl jsem ale možnost studovat také spis Ludvíka Svobody, Viliama Širokého, který byl významným funkcionářem na Slovensku v padesátých letech, kdy byl předsedou vlády a skoro se stal prezidentem. Také například Vladimíra Clementise. Nejde jen o komunistické politiky. Jsou tam uloženy spisy například Edvarda Beneše. Jde především o zprávy, které byly dodávány ze sovětského velvyslanectví v Praze nebo generálního konzulátu v Bratislavě, ale i z jiných míst, o tom, jak se dotyčné osoby chovají nebo co o nich říkají druhé osoby, což vám dává jedinečný pohled do politického zákulisí. Jak známo, politik něco dělá, něco říká, a něco si myslí,“ uvedl autor knihy.

„Ke Gustavu Husákovi je tam uložen spis, který čítá 26 svazků v celkové hodnotě 3 500 písemností a první dokument pochází z roku 1936 a není tam příliš dobře jako studentský funkcionář vylíčen,“ vypočítává Macháček. „Je tam vylíčen jako nedisciplinovaný člověk, který se v rámci komunistické strany snaží o právo na vlastní názor a musel mu být dosazen starší soudruh, aby na něj dohlížel. To nás docela překvapí, protože my si jej vybavíme především v té jeho hlavní sféře, kdy stál v čele Komunistické strany Československa a státu.“

Strach ve straně

Při politických procesech v padesátých letech je podle Macháčka vidět role Klementa Gottwalda, „… který si tyto procesy se straníky nepřál. Naopak tam fungoval silný strach, koho to může postihnout. Zadání bylo jasné: Někdo do toho „musí spadnout“. Máme zrádce v Maďarsku, v Polsku, Bulharsku, Rumunsku a jak to že ne v Československu. Tady se už vidí, jak se lidé snaží zachránit, podsouvat určitá „kompra“ na ty druhé. Byl vidět rozpor mezi Gustávem Husákem a Karolem Šmidkem, což by významný funkcionář na Slovensku během povstání, který se pak stal i nakrátko předsedou Komunistické strany Slovenska a tíhl k jugoslávskému modelu. V souvislosti s roztržkou mezi Stalinem a Titem došlo ke kampani a ti, kteří spolupracovali nebo nějak vzhlíželi k Titovi a k jeho politickému modelu, se dostali do zorného pole bezpečnostních orgánů.

Na druhé straně poválečný ministr zemědělství Julius Ďuriš, který měl pak na starosti finance a až do šedesátých let působil ve významných funkcích, to byl jeden z nejpřednějších informátorů, který se snažil donášet různé kritické informace. Ani ne tak že chtěl někoho poškodit, jako proto, že byl tak zanícený, fanatický ve svém uvažování, kdy se snažil realizovat myšlenku jako nejčistší a viděl chyby na druhých a zveličoval je. Nezdráhal se ani donášet na Klementa Gottwalda, kdy v roce 1948 jej kritizuje, že prezentuje vlastní cestu k socialismu. Tím, že se nemusí kopírovat sovětský model a že se může jít vlastní cestou, tak to kritizuje,“ popisoval tehdejší situaci badatel Macháček. „Pak je to boj kdo s koho, kdy zase Husák se Šmidkem podsouvají kompromitující materiály na Viliama Širokého. Tam stačilo málo, a mohl se stát po smrti Antonína Zápotockého československým prezidentem.

Z nespolehlivého zanícený

Zajímavá jsou podle výzkumníka šedesátá léta, kdy je ve spisech Gustáv Husák opět představován jako nedisciplinovaný komunista. „Proti němu se vymezují Vasil Biľak i Alexander Dubček, kteří Husáka nemají rádi a považují jej za ambiciózního člověka, který by je mohl vystřídat. Vyčítali mu třeba různé epizody za války, kdy prý navštívil katyňské hroby. On na Ukrajině byl, ale rok a půl předtím, v září 1941, a to se proti němu pak zneužívalo. Proti němu se pak využívali i disidenti a exil v sedmdesátých a osmdesátých letech,“ konstatoval dále Macháček.

„Jeho hodnocení se pak mění vzhledem k srpnovým událostem roku 1968, kdy do té doby byl Husák stále negativně hodnocen, že má divnou minulost, že má nacionalistické sklony a že je protimaďarský. V té době pak o pozici v Komunistické straně Slovenska soupeří s Vasilem Biľakem. Ten je naopak jednoznačně u Sovětů kladně hodnocen. Po srpnových událostech SSSR hledal náhradní řešení. Jsou určité záznamy, kde je vidět, že nadávají na Biľaka i další, že jsou neschopní, že se bojí jít do veřejného prostoru a schovávají se na sovětském velvyslanectví v Praze. A že je třeba hledat někoho jiného. Kromě sovětského velvyslanectví tady existovala i rezidentura KGB a už dávno před srpnem 1968 tam bylo velmi rušno, kdy to začíná už koncem roku 1967,“ pokračoval Macháček. 

(Ne)známý agent i  kámoš samotného Brežněva

Pak se pochlubil. „Co se mi podařilo objevit, je, že tu mj. působil rozvědčík Sinicin, což byla velice zajímavá osoba, která již za války spolupracovala na vztazích Finska a Sovětů, kdy to tam urovnával, a pak participoval na maďarských událostech roku 1956 jako pravá ruka Jurije Andropova. A pak jej tady máme v osmašedesátém roce! Při srovnání událostí uvidíte určité paralely.“

„Měl jsem možnost i studovat soukromý archiv Gustáva Husáka, který stále drží jeho rodina. Viděl jsem zápisky Husáka z jednání s tím Sinicinem. U  soukromých archivů je třeba vyzdvihnout jejich důležitost, protože velmi obohacují poznání a řada lidí je má ještě u sebe. Takže mohou vyjít na povrch ještě velmi zajímavé informace,“ konstatoval významně Macháček.

V pozdějších hodnoceních je podle Michala Macháčka Gustáv Husák veden jako nejsilnější postava v předsednictvu, skvělý řečník, rétoricky zdatný, „… na rozdíl od jiných s výhodou, že má vzdělání z meziválečného období, kdy studoval na prestižním gymnáziu v Bratislavě a absolvoval Právnickou fakultu Komenského univerzity. Hodnotí jej jako člověka cílevědomého, ambiciózního, na druhé straně člověka, který oplývá komplexem strachu, nedůvěry a obezřetnosti, což souvisí s tím, že byl devět let ve vězení a pak byl velice opatrný na to, co říká a co dělá, a každého druhého podezíral, že jej chce sesadit. Což je ale opodstatněné, protože Vasil  Biľak si dělal zálusk stát v čele Komunistické strany Československa, což se mu nakonec nepodařilo. I když měl takový plán, že by se Husák pak mohl stát prezidentem a uvolnil post generálního tajemníka ústředního výboru. S tím dost operoval, ale Husák si získal sovětskou podporu a podařilo se mu kumulovat funkci. To je neuvěřitelné, protože tímto narušil výklad Poučení z krizového vývoje, kdy byl kritizován Novotný za kumulaci  funkcí,“ konstatuje Macháček.

Další kontroverzní politik byl Miroslav Müller, „… který měl na starosti kulturní politiku a patřil k nejpřednějším informátorům sovětské strany a jenž si ani před Husákem nebral servítky, protože se znal se samotným Leonidem Brežněvem už od začátku šedesátých let, kdy trávil lázeňské pobyty v Karlových Varech a tam se seznámili a to kamarádství pak přetrvávalo.

Když se naskytne příležitost…

K badatelské, mnohdy velmi náročné práci Macháček uvádí: „Je třeba na těchto materiálech dále pracovat, personálních spisů je v ruských archivech celá řada, jsou tam osobní fondy Leonida Brežněva i dalších představitelů KS SSSR. Nedávno byly publikovány, bohužel bez většího českého ohlasu, Brežněvovy deníky,“ poněkud si posteskl historik. „To je také další podklad pro pátrání a je třeba do toho jít a nebát se. Před rokem 1989 bylo velice limitované se k materiálům dostat, ale zase to nebylo zcela vyloučené. V devadesátých letech se to velmi liberalizovalo a byly velké možnosti. Třeba Američané toho okamžitě využili, a udělali si skeny. Bohužel my jsme toto zanedbali a od poloviny devadesátých let dochází zase k „utahování šroubů“ a je to komplikovanější se k materiálům dostat. Když jsem byl v České televizi a hovořil jsem o tom, tak se na mne tak trochu s podezřením dívali, jak jsem se tam dostal, jestli nejsem ruský agent,“ pousmál se Macháček a vysvětlil, že k materiálům se dá dostat díky osobním vazbám. „Archivní zákon má výjimku, že se k tomu můžete dostat 75 let po úmrtí dotyčného funkcionáře a ještě to musí být schváleno komisemi. Je tam ale výjimka, když souhlasí rodinní příslušníci. Mně se to podařilo díky velkorysosti syna Gustáva Husáka, Vladimíra.“

Významný počin prezidenta Zemana

„Když byl v listopadu předešlého roku prezident Zeman naposledy v Moskvě, tak tam došlo k jedné důležité události, která v našem veřejném prostoru nebyla patřičně akcentována,“ konstatoval na závěr badatel Macháček. „Totiž k jednání o vědecké a kulturní spolupráci mezi Ruskou federací a Českou republikou a podařilo se podepsat memorandum o porozumění – to je oficiální název – mezi Ústavem mezinárodních vztahů na našem ministerstvu zahraničí a mezi Ústavem mezinárodních vztahů Moskevského státního institutu Ministerstva zahraničí RF. To je velká věc, na kterou se bude navazovat, bude docházet k bilatelárním jednáním, kdy byly našimi badateli vzneseny oficiální žádosti o materiály v souvislosti s roky 1938, 1948, 1968. Za toto je potřeba prezidentu Zemanovi poděkovat, že nastolil tuto otázku, která byla ruskou stranou akceptována,“ uvedl autor publikace o Gustávu Husákovi.