Novozélandská policie začala s odkupem pušek, které byly zakázány po teroristickém útoku na mešity ve městě Christchurch. V první vlně bylo odevzdáno 224 zbraní, za které tamní vláda vyplatila z peněz daňových poplatníků v přepočtu 6,64 milionů korun. Na Novém Zélandu se počet legálně držených zbraní pohybuje kolem 1,5 milionu. Jaký smysl mají podle vás takovéto „svolávací“ akce?

Mají lidi připravit o jejich zákonně nabyté majetky. Jde o jakési znárodnění. Tamní socialistická vláda se již v minulosti několikrát pokusila své občany odzbrojit a nijak se tím netajila, neustále však narážela na odpor celé společnosti. To až do doby, kdy velmi vhodnou záminku poskytl onen čin jedince, který se zbraní v ruce zaútočil na tamní mešity. Vládní socialisté, kteří jsou i dle jejich vyjádření spíše marxisty, toho náležitě využili. Skrze tento čin tak obvinili všechny slušné majitele zbraní. Za viníka byly určeny zbraně jako takové.

Paradoxně v té době, a i dosud, platí na Novém Zélandě daleko tvrdší zbraňová pravidla, než nyní po nás onou tzv. zákazovou směrnicí požaduje Evropská komise.

Poučení z toho je následující: Ani zákazy, které vyžaduje Evropská komise, nemohou podobným činům zabránit. A také je nutné připomenout, že nezabíjejí zbraně, nýbrž lidé. Nemůžeme udělat jakousi presumpci viny a postihnout za čin jednotlivce všechny ty ostatní, slušné.

Tento výkup je navíc výsměchem – spočívá na principu toho, že mi stát za můj soukromý a zákonně nabytý majetek zaplatí něco ze státního rozpočtu, tedy z mých daní. Za násilně odebraný majetek mi stát vrací moje peníze. Nelze to opravdu nazvat jinak než jako znárodnění. Nejhorší na tom je, že podobné praktiky jsou pak velmi inspirativní pro mnoho světových politiků, Evropu nevyjímaje.

Když se podíváte na poměry těch čísel, Novozélanďané vlastní kolem 1,5 milionu zbraní a v té akci jich bylo odevzdáno 224, co to o té akci vypovídá?

To znamená, že buď odevzdávají symbolicky, dokonce jsem slyšel tvrzení, že nadšené novinové články, které měrou horlivosti připomínají některé akce z padesátých let, pouze registrují případy policistů, kteří odevzdávají své soukromé zbraně. Nebo je to tak, že člověk, který vlastní mnoho zbraní, pro pořádek nějakou z nich odevzdá, stát mu něco zaplatí a on své ostatní zbraně ilegalizuje se všemi důsledky. Na Novém Zélandu to totiž nyní v rámci tohoto plošného odzbrojení není úplně lehké – v minulosti se tam evidoval pouze majitel zbraní, a nikoli každá jednotlivá zbraň. Úřady tedy nemají představu o tom, kolik dotyčný člověk, disponující povolením, konkrétně vlastní zbraní.

Takováto akce, jako tam probíhá nyní, má vždy jen jediný dopad: Zbraně, které byly pod kontrolou slušných lidí, přejdou do šedé až černé zóny a stanou se nezákonně vlastněnými, které lze potom využít v rámci černého trhu a k následnému páchání trestné činnosti či k terorismu.

Myslíte si, že kdyby podobná svolávací akce proběhla v České republice, že by se setkala s úspěchem a lidé by své zbraně odevzdali?

I Ministerstvo vnitra, ústy tehdejšího ministra Milana Chovance uznalo, že by šlo očekávat obdobný jev, tedy ilegalizaci zbraní namísto nějakého horlivého a nadšeného vracení. Ti lidé si za nemalé vlastní peníze a za dodržení velmi přísných kritérií něco pořídili a někdo jim to nyní bude nejen zakazovat, ale jak je vidno na příkladu Nového Zélandu, třeba i násilně brát.

To znamená, že takovéto zbraně, a mohly by jich být i desetitisíce, by se jednoduše „ztratily“. Lidé by prostě nahlašovali, že jim byly odcizeny a ty zbraně by přitom skončily někde ukryté. Nikdo z těch lidí by z toho asi radost neměl – mít svůj majetek někde zahrabán, bez možnosti jej užívat. Ale nevrátili by jej jednak už z principu – a jednak i jako určitou pojistku. Protože nikdo neví, co třeba za pár let zde bude. Je to vlastně u nás taková národní tradice. Podobně poschovávané zbraně tu byly i za komunistů a dokonce také předtím za nacistů, kdy za to byl i trest smrti. Přesto tehdy Češi své zbraně nevydali a těžko lze předpokládat, že by tak učinili nyní.

To, co se vydává za akce v rámci zajištění bezpečí a boje proti terorismu, navíc snadno přinese v takové věci opačný efekt – ten člověk sám zbraň nejspíše nezneužije, ale třeba ji časem někomu na černém trhu prodá. A až se taková zbraň dostane do druhých, třetích, pátých rukou, doputuje třeba ke skutečně špatnému člověku, ke zločinci či třeba i k teroristovi.