Martin Marcin byl již na své páté misi. „Vždycky se smál, že jemu se nic stát nemůže. Že nanejvýše při jedné misi v Afghánistánu si udělal bouli, když šlápl na hrábě. Říkal, že až přijede, koupí si psa, aby už musel zůstat doma, na baráku v Dívčicích. Že tohle bude jeho vážně poslední mise, že se nechal přesvědčit,“ vzpomíná na něj jeho blízká známá Eva, s níž si mnohokrát, když byl na misích telefonoval. Vyprávěl jí, jak tvrdý dril na základně mají, i to, jak pomáhají místním. 

Na druhou stranu si prý vojáci moc dobře uvědomují, že jsou jako kůl v plotě. „Že nemají rodinu, vztahy často rozpadlé,“ popisuje Eva strasti vojáků na misích. „Dneska je mrtvej. Proč on?“ ptá se. 

Na zesnulého Patrika Štěpánka vzpomínají v Mokrouších na Plzeňsku, kde u kapličky zapalují svíčky. Patrik vyrůstal v domku s rodiči a dvěma staršími bratry, rodina je zhroucená. Ránou pro pozůstalé je i smrt Kamila Beneše z Chomutovska, na kterého doma čekal tříměsíční syn. 

„Jednou budu vyprávět tvýmu synovi, jakýho měl skvělýho tátu a co jsme vše zažili,“ píše Jan Šindelář pod snímkem Kamila na sociální sítě. 

Na počest tří zabitých českých vojáků zazní ve středu v poledne nepřerušovaný zvuk sirén, jejich ostatky se pak vrátí do vlasti v rakvích s vlajkami kolem čtvrté hodiny odpolední. Jak uvedl zástupce náčelníka generálního štábu Miroslav Hlaváč pro Lidové noviny, při oznamování úmrtí rodinám obvykle pomáhají i kamarádi, kteří padlé dobře znali. 

„Pro vojáky přímo na místě je to samozřejmě šok, ale takový, který mají ‚nadrilovaný‘. To znamená, že díky výcviku přesně vědí, co mají v tu chvíli dělat. Klíčem je o ničem nepřemýšlet a najet na rutinu: okamžitě zajistit prostor, pomáhat raněným vojákům a přijímat další opatření,“ poznamenal Hlaváč k situaci. A dodal, že jeho zkušenost je taková, že podobný incident jednotku ještě více semkne.