Havlíček popisuje, jak mu banka, u níž má účet, nabídla hned dvě varianty půjček, a to i přes skutečnost, že o žádnou nežádal. „Dáme vám čtyři miliony na investiční podnikatelský záměr, úročený 8 %, nebo jeden milion na cokoliv bez prokazování účelnosti a návratnosti zapůjčených peněz, úročený 17 %,“ cituje Havlíček nabídku telefonní bankéřky. „Přiznám se, že to mě teda fakt dostalo. Jak může banka nechtít vědět, co s milionem udělám? Byly doby, kdy jsem bance musel zasílat ekonomické firemní výsledky jednou měsíčně, a teď nechce vědět nic… No řekněte, není na tom něco divného? Vidina dvojnásobného zisku zaslepuje bankám oči a případné ztráty zřejmě vysoké příjmy převýší. Důležitý je přece výsledek,“ píše Havlíček.  

Celý článek starosty Havlíčka ZDE

A přidává případ, se kterým se jako starosta setkal: „Jako starosta a zaměstnavatel se dostávám do styku s případy, kde zůstává nad chováním institucí půjčujících peníze doslova rozum stát.  Mladíkovi, který se na první pohled nemůže chlubit příliš vysokým IQ, půjčily peníze snad všechny instituce, které na našem trhu se spotřebními půjčkami operují, a dnes všechny svorně, jako jeden muž, proti tomuto troubovi vedou státem posvěcené brutální exekuce. Musím podotknout, že se nikdy nejednalo o vysoké částky, které si hloupé trdlo půjčovalo, vždy to bylo jen pár tisíc, nicméně dnes se výše nesplacených pohledávek (za pomocí bezohledných sankcí a lichvářských úroků) vyšplhala na milion a cifra roste závratným tempem dál. Paradoxem tohoto příkladu je, že na tomto zoufalci si už nikdo nic nevezme a lze na něm dobře demonstrovat, jak tyto instituce parazitují na neinformované, naivní společnosti a vyrábí jednoho bezdomovce za druhým,“ podotýká Havlíček.

Pozastavuje se nad tím, že podle mezinárodních měřítek se v Česku pohybuje 1,6 milionu lidí na hranici chudoby, 90 000 nešťastníků na sebe vyhlásilo osobní bankrot a 21 000 osob ztratilo i střechu nad hlavou. „Příčinu toho, proč lidé přichází o svůj majetek a mnohdy i o dům, lze dohledat právě v nastavení bezohlednosti současného systému, který ve své podstatě kalkuluje s tím, že důvěřivý občan půjčku nesplatí a věřitel se bez problémů zahojí na jeho majetku,“ upozorňuje.

Podle jeho názoru je současný systém půjčování peněz nemorálním svinstvem, které společnosti jako celku nepřináší žádný prospěch, ale jen škody a mnohdy i utrpení.

Havlíček ale nabízí řešení: „Současný úrokový systém je nehorázná lichva, která neustále devalvuje jakoukoliv měnu a společnost by měla přistoupit k revizi a postupné změně bankovnictví. Jednou z cest je jedna státem řízená centrální banka založená na neziskovém principu, která by měla jediný cíl. Finanční toky peněz směrovat přednostně do oblastí tvorby materiální produkce na podporu nových pracovních míst. Současný zavedený bankovní systém, přes který tečou peníze do ekonomiky, je zbytečným nenasytným mezičlánkem, který jen deformuje a brzdí společenskou prosperitu,“ míní Havlíček. Na závěr cituje ředitelku nejmenované bankovní instituce: „Občané si myslí, že banky zrušily mnoho neoprávněných bankovních poplatků a že se jim uleví. Ale už netuší, že banky si tuto `ztrátu` zkompenzovaly zvýšením úrokových sazeb...“