Tou nejzásadnější událostí byla volba nového prezidenta, jímž se stal generál Petr Pavel, komunistický voják a funkcionář, ba dokonce vystudovaný rozvědčík ve jménu boje proti západnímu imperialismu. Jak diskutéři konstatují, absurdní na té volbě byl fakt, že symbolem jakési verbální dekomunizace a účtování s předlistopadovým režimem se stal komunistický důstojník, který kdysi nadšeně odkývnul invazi vojsk Varšavské smlouvy a dnes vydává protagonisty moskevského režimu za největší zločince dějin. Tato absurdita našla bizarní průmět do situace, kdy komunistický prezident předává státní vyznamenání Vladimíru Mišíkovi, který byl Pavlovým komunistickým režimem v 80. letech zakázán jako nepřítel toho režimu. To je situace, která by asi nenapadla ani autora absurdních dramat Václava Havla.

A nejde jen o jednoho prezidenta. Jde o to, že naším režimem prorůstá cenzura, kádrování, nevraživost, nepřátelství představitelů vrchnosti vůči tzv. obyčejným lidem, kteří vůči nim mají kritický postoj. Dříve se tomu říkalo třídní boj a hledání vnitřního nepřítele. Jsme opět v této situaci? Odpověď na tuto i řadu dalších otázek najdete zde:

Všechny dosavadní díly cyklu pak jsou k vidění zde.