Kniha Neznámá společnost se věnuje mimo jiné otázce, proč si Češi ve srovnání s mnoha jinými národy výrazně častěji pořizují zahradní bazén. „Právě takovými otázkami by se sociologové měli zabývat. Měli bychom se pozastavovat nad věcmi, které zdánlivě nedávají smysl, a skutečnost, že si právě Češi tolik oblíbili zahradní bazény, k nim bezpochyby patří,“ poznamenává sociolog. Podle něj je popularita zahradních bazénů symptomem určitého postoje ke světu.

„Sociologové jej označují termínem privatismus a lze ho popsat jako stažení se z veřejné sféry do soukromé. Přestože se tahle tendence vyskytuje v celém západním světě, v postkomunistických zemích bývá násobně silnější. V Česku se privatismus dále projevuje například vysokou preferencí vlastnického bydlení a nedotknutelností individuální automobilové dopravy, ale zároveň nízkou účastí u voleb či nedůvěrou k veřejnému angažmá,“ dodává Pospěch.

Přestože řada z nás loni na podzim oslavovala, že komunisté v posledních parlamentních volbách konečně vypadli ze Sněmovny, ve skutečnosti se podle jeho názoru chováme tak, jako by nám pořád vládli. „Držíme se postoje, který jsme se naučili v 70. a 80. letech,“ zmínil. A zároveň dodal, že se však na dědictví komunismu někdy až moc vymlouváme. 

V současném Česku podle Pospěcha chybí představa veřejného zájmu. „Jedinou stranou, která šla do voleb s heslem hájit veřejný zájem, byli Zelení a dostali za to jedno procento. Máme pocit, že veřejné instituce selhávají, že stát nás nepodrží, a tak se orientujeme na své soukromé zájmy,“ zmínil s dovětkem, že zároveň ale čeští voliči v novém tisíciletí opakovaně vkládají naděje do politických uskupení, která na nefunkčnost státu upozorňují a slibují, že ho opraví. 

Závěrem se pak Pospěch vyjádřil také k tomu, že je nesmírně důležité kriticky uvažovat o informacích, které přijímáme. „Pohybujeme se v moři informací, které si skládáme do příběhů, abychom svět kolem sebe učinili předvídatelným. Lidé potřebují, aby jim realitu, ve které žijí, někdo smysluplně odvyprávěl. Pokud jim řeknete, že je to složitý problém, na který existují různé názory, není to žádný příběh. Příběh musí mít hrdinu s konkrétní motivací, zápletku, která na konci nějak vyústí, a taky se na něm musíte nějak podílet,“ zmínil Pospěch.

V téhle souvislosti se mu, jak uvádí, vybavuje vtip o tom, že konspirační teoretici jsou paradoxně největší optimisté. „Jako jediní totiž věří, že tady ten bordel někdo řídí,“ dodává s tím, že v tom se ale skrývá hluboká pravda. 

Konstatuje totiž to, že když lidé během pandemie koronaviru chodí na testy, které jsou chvíli přesné, chvíli ne, mají se nechat očkovat, což funguje i nefunguje, je logické, že vznikne poptávka po příběhu. „Teorie o tom, že nás chce Bill Gates vakcínou očipovat, může sice znít jako očividná pitomost, pořád je to ale aspoň nějaký příběh. Pokud tedy politici chtějí bojovat s dezinformacemi, měli by lidem namísto nich nabídnout nějaký vlastní příběh. Ideálně s nadějí, že to na konci dobře dopadne. Marketéři, kteří vymýšlejí reklamy na prací prášky nebo deodoranty, už to pochopili dávno,“ zmínil Pospěch. 

Zmínil také, že tradičním dodavatelem jednotné pravdy byla věda, v době pandemie však byli vědci jen malý krok před společností. „Dnešní pravda se stává zítřejším omylem, což je na jednu stranu dobře, protože to znamená pokrok, ale zároveň to u lidí vyvolává pochopitelnou frustraci,“ zakončil.