Otázka ukrajinského Donbasu a jeho autonomní pozice v budoucím politickém uspořádání „evropské“ Ukrajiny zůstává i nadále s velkým otazníkem. Větší část jeho území se už měsíce ocitá v limbu, někde mezi válkou a mírem, Ukrajinou a Ruskem. V posledních dvou týdnech došlo k sérii diplomatických schůzek, které se týkaly právě budoucnosti Donbasu na Ukrajině a fakticky i budoucnosti minského mírového procesu.

Ekonomická válka a politická autonomie Donbasu

Nejnovější hledání udržitelného řešení donbaského problému probíhá v širším kontextu, který charakterizuje pokračující ekonomická válka mezi Ukrajinou a Ruskem. Od 1. ledna zavedlo Rusko ochranářské embargo na ukrajinské potraviny v reakci na její vstup do asociační dohody s EU. Kyjev odpověděl podobným embargem na ruské zboží dovážené na Ukrajinu. Spory pokračují kolem ceny tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu a kolem ukrajinských dluhů za dodávky plynu vůči Gazpromu. Obě země se předtím nedohodly na podmínkách splacení janukovyčovského dluhu vůči Rusku, Ukrajina nyní blokuje dovoz ruského zboží přes své území do Moldavska atp. Politika vzájemného a zaťatého pouštění si žilou v podmínkách, kdy se hospodářská situace obou zemí zhoršuje, rozhodně neskončila.

Připomeňme si, že otázka politické autonomie pro rebelující oblasti Donbasu je v ukrajinské politice vnímána jako rozdělující téma. Autonomie pro Donbas zavání fobickým slovem, které je často chápáno jako ztráta národní suverenity ve prospěch Ruska – federalizace. První kolo přijetí kontroverzní ústavní reformy doprovázely 31. srpna 2015 násilné střety před Radou, při kterých bylo zraněno kolem 100 lidí a které organizovali ukrajinští nacionalisté. Prezident Porošenko potom musel  ubezpečovat veřejnost, že plánovaná decentralizace není odklonem od koncepce Ukrajiny jako unitárního státu a příklonem k tabuizované federalizaci.

Nové kolo diplomatických jednání

O postavení Donbasu se ale nerozhodne na ulici, ale v ukrajinském parlamentu a ne bez „asistence“ ze strany Francie a Německa (a USA) na jedné straně a Ruska na straně druhé. Ostatně Ukrajina se stala po Majdanu skutečnou geopolitickou „křižovatkou“, což výrazně ovlivňuje spolu se západními finančními infúzemi autonomii a možnosti její vnitřní politiky. Petro Porošenko se sešel 12. ledna s novým reprezentantem Ruska v třístranné skupině o Donbasu Borisem Gryzlovem, který přijel na překvapivou návštěvu Kyjeva.

Oba spolu jednali z očí do očí celkem dvě hodiny a tématem jejich jednání byl Donbas a dalšího plnění minských dohod z února 2015. 15. ledna se u Kaliningradu setkali náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová a Vladislav Surkov, zvláštní Putinův zmocněnec pro otázky obou donbaských „republik“. Schůzka byla hodnocená jako konstruktivní krok k další spolupráci obou stran v řešení ukrajinského konfliktu. Emisaři německé kancléřky a francouzského prezidenta Christoph Heusgen a Jacques Audibert přijeli do Kyjeva 19. ledna na další jednání o tomtéž a mimo jiné zjišťovali stav podpory pro decentralizační balíček v parlamentu. Konečně, ve středu 20. ledna jednali prezident Porošenko a viceprezident Biden v Davosu. A tématem byla nepřekvapivě také konstituční reforma.

Lámání Rady přes koleno…

Za poslední rok se nicméně ve vztahu Západu k Ukrajině změnilo mnohé. Vedle vývoje na Blízkém východě a uprchlické krize hrají svoji roli také skromné reformní výsledky ukrajinské vlády, jejíž vládnutí navíc doprovází řada korupčních skandálů a politických čachrů. Ty mnohem více než „novou“ Ukrajinu připomínají tu „starou“ a nelze je vidět v souvislosti s válkou na Donbase. Možnosti kolem klíčového zákona, pro který potřebuje Porošenko podporu 300 hlasů, shrnul výmluvně politolog Vadim Karasjev: „Toto hlasování je referendum o důvěře k Porošenkovi ze strany evropských partnerů. Bude to nutné – začne Radu lámat třeba i přes koleno.“

S lámáním přes koleno to možná nebude tak žhavé. Hlavní vyjednávací metodou Porošenkových lidí má být zřejmě starý dobrý byznys-přístup, a sice kombinace peněz s „argumenty“ dodanými ukrajinskou tajnou službou SBU. Přesto v daný moment prý chybí Porošenkovi asi 10 hlasů k tomu, aby zákon o zvláštním statusu rebelujících části Donbasu prošel. Ale tuto informaci je v tuto chvíli nutné brát s rezervou. Nakupování hlasů je podle dostupných zpráv stále normální praxí, přičemž se nejedná o malé sumy – ale o sumy v řádu milionů hřiven. Naposledy o tom detailně informoval novinář a poslanec Sergej Leščenko – tentokrát v souvislosti se spoluprací mezi Blokem Petra Porošenka a frakcí Vůle národa.

…nebo hra do autu?

Ne všichni na Ukrajině jsou evidentně přesvědčeni, že by zákon o zvláštním statusu Donbasu měl být vůbec přijat. A nejde jenom o hlasy ukrajinských nacionalistů a radikálů a nepřehledné názorové frakce v parlamentu. Například politolog Alexej Garaň je toho názoru, že je pro Ukrajinu mnohem lepší varianta nového vyjednání Minsku 3. A to takové, které by „odpovídalo ukrajinským zájmům“ a nebylo Ukrajině vnuceno zvenčí. Hlavním argumentem pro Západ má být to, že nebyl vyplněn bod 1 (příměří), a tím pádem nemůže být ani splněn bod 11 (politická autonomie Donbasu). Nicméně Garaň nevylučuje žádný scénář – počínaje odložením hlasování, nepřijetím a přepracováním až k revizi Minsku. Když nic jiného, vypovídá to o tom, že osud klíčového hlasování o decentralizaci Ukrajiny je otazníkem i pro místní znalce poměrů.

Procesně a institucionálně současná situace naznačuje – aspoň podle dostupných medializovaných zpráv – že ukrajinská demokracie má stále daleko k liberálně-demokratickému ideálu. Začarovaný kruh „budování“ liberální demokracie pomocí metod, které jí protiřečí, se zemi nedaří stále překonat. Navzdory všem slovům a za přímé asistence Západu. Nemluvě o až tragické závislosti na vnějších tlacích, které projednání změn základního zákona země podle mého názoru velmi nešťastně doprovázejí.

Plán B: mírové jednotky OSN na Donbase

V souvislosti s vývojem situace na Donbase by nám neměla ujít ještě jedna informace. 23. ledna na Ukrajině začíná pracovat hodnotící komise OSN, která by mohla být prvním krokem k vytvoření mírových jednotek OSN pro Ukrajinu. Zdá se, že tuto variantu Kyjev jako další možnost až tak úplně nevylučuje. Na začátku ledna byly mírové jednotky tématem rozhovoru velvyslance Ukrajiny při OSN Vladimirem Jelčenkem s generálním tajemníkem OSN Pan Ki-Munem.

Podle některých názorů by takový vývoj mohl být pro Ukrajinu „východiskem“ z – podle jejího vnímání – nevýhodného minského procesu. Zcela ve shodě s dlouhodobým viděním konfliktu jako „války Ruska proti Ukrajině“ navrhl jeden z ukrajinských velitelů Igor Mazur, že mírové jednotky OSN mají být umístěny ne na linii konfliktu, ale na hranici mezi Ruskem a Ukrajinou. Naopak představitelé donbaských „republik“ vidí mírové jednotky na Donbasu jako špatné řešení a upozorňují právě na to, že jejich přítomnost je právně v konfliktu s minskými dohodami.

Minsk 2 a jeho budoucnost

Ukrajinský parlament čili Vrchní rada má jednat o balíčku ústavních změn na svém zasedání 2. února. Alespoň tak zní oficiální a potvrzený plán. Podle všech náznaků se současná diplomatická jednání snaží zafixovat takový výsledek, který by odpovídal minským dohodám a prorazil momentální pat. V opačném případě může být Minsk 2 prohlášen za politickou mrtvolu a vzniklé vakuum může otevřít cestu k další destabilizaci (nedá se vyloučit ani obnovení války).

Západ přistoupil do určité míry na ruský argument o Kyjevem zaručené politické autonomii Donbasu jako platformy pro další pokračování politického dialogu a obnovení ukrajinské moci na tomto území. O tom svědčí západní tlak na Kyjev, kterého jsme svědky počínaje červencem 2015. Další destabilizace už tak dost křehké a na Západu závislé Ukrajiny není rozhodně v zájmu EU. Zvlášť když EU dnes naléhavě trápí otázka vlastní soudržnosti a rostoucího nacionalismu jednotlivých členských zemí.

Nicméně na straně Kyjeva, který musí brát ohled na složité vnitropolitické rozložení sil, jsou stále patrné snahy o lavírování a hledání skulinek, jak donbaský problém nově převyprávět ve svůj prospěch. Kyjev a Moskvu ostatně rozděluje odlišný výklad smyslu Minsku 2 od počátku, což znemožňuje nalezení kompromisu. O tom svědčí i bezvýchodná jednání kontaktních skupin, které sice zasedají pravidelně, ale bez hmatatelných výsledků. Obě strany spolu totiž nemluví stejným jazykem a západní partneři díky Majdanu ztratili pozici důvěryhodných mediátorů. Alespoň pro Moskvu. Další vývoj vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem v posledních měsících jasně ukazuje na to, že žádné výrazné zlepšení není na obzoru. Je tu ještě další faktor: na rozdíl od Západu Kyjev nezapomenul na Krym.

O geopolitických cílech Moskvy na Ukrajině nemá cenu mít iluze. Přes syrskou kampaň Rusko o Ukrajinu nepřestalo mít zájem a dá se předpokládat, že obě zahraničněpolitické kauzy spolu do značné míry souvisejí. Současný vývoj na trhu cen komodit a vážné ekonomické problémy vytvářejí i pro kremelskou zahraniční politiku stále patrnější brzdy. Moskva nicméně pořád potřebuje Donbas na Ukrajině jako okno příležitosti – jako ukrajinský region zaručující její díl vlivu v zemi a v celém postsovětském prostoru, který vnímá skrze své vlastní geopolitické brýle. Cílem Moskvy zakomponovaným v minských dohodách je takový kompromis, který tuto podmínku bude splňovat. Míček je teď na straně Kyjeva.