„Nedávno se mě vnučka ptala, jestli mi to nevadí, někde uklízet záchody. Tak jsem vyprávěl, jak jsem na vojně dostal uklízení záchodů a někdo vykonal potřebu a to bylo jak dětská ruka. Taky jsem se s tím porval a záchody jsem vyčistil a od té doby je to jak jízda na kole. Naučíte se to a už vám to nedělá potíže, když vás někdo pošle uklízet,“ zmínil Mohorita, který po revoluci chvíli podnikal a pak dokonce dělal šéfa vnějších vztahů ve Zbrojovce Brno. Když Zbrojovka Brno zkrachovala, byl mimo jiné označován za hlavního tuneláře.  

„Já jsem do Zbrojovky šel s tím, že se nakonec někde usadím. Bylo mi to tak i prezentováno, že se z ní dá udělat strojírenská firma na úrovni. Pořád se jezdilo na veletrhy a dělalo, jak budeme vyrábět zbraně. Ale o to nikdo neměl skutečný zájem, chtěli to prostě jen rozprodat. Už ale pomalu končila ta doba, kdy se daly nahrnout pohledávky a nechat to svalit a vyjít z toho s čistým štítem centrem Brna. Jak velký kšeft z toho byl, to nevím, ale jsem přesvědčený, že to tak chtěli od začátku,“ uvedl s tím, že celou situaci kolem Zbrojovky vnímá tak trochu jako pomstu starých kádrů za jeho roli v roce 1989. Následoval jeho odjezd do Velké Británie.

Mohorita následně popisuje, že se přestal stýkat se soudruhy hned, jakmile už nemusel. „Slovy dnešních politiků a podnikatelů: netykal jsem si s nimi. A já se ve světě byznysu a lobbingu vůbec neuchytil a uchytit nechtěl. Ti lidé nepatřili do mého světa ani před listopadem 1989. Neměl jsem po revoluci ani kapitál, ani úspory, ani majetek. Tu fámu šířily staré struktury, o kterých mluvíte, aby to vypadalo, jako že jsem jeden z nich. Prostě další stupeň likvidace,“ popsal. 

Soudruzi a estébáci jsou podle něj lidé, kteří když nenávidí, tak nenávidí definitivně. „Já jsem byl pro ně vždycky vnitřní nepřítel, i když jsem nebyl v disentu. Vnitřní nepřítel pro ně byl každý, kdo měl něco proti režimu. Dělali ze mě korupčníka, kariéristu, no a fungovalo to, protože v Česku to tak jde. Mně třikrát vykradli byt, protože tam hledali peníze za nějakou konkrétní korupci, proboha,“ vyprávěl také o tom, že estébáci chtěli, aby zmizel. Začaly se mu podle všeho objevovat divné stavy.

Sám také popisuje, že byť byl šéfem Ústředního výboru SSM, byl vlastně součástí protikomunistického hnutí. „I na úrovni komunistů byly dva tábory. Jednomu říkám rudí, což asi chápete proč, jsou to lidé, kteří byli převážně spojeni s StB, a ti nechtěli, aby to skončilo. A pak bílí, kde jsem byl já a kteří jsou spojeni s armádou, se Západem, kteří věděli, že to končí a že to skončit musí. To byly dva úplně jiné světy. Já jsem chápal a vnímal, že se něco děje, že se to hýbe a že já jsem toho součástí. Takový Milouš Jakeš to chápat nechtěl,“ dodal s tím, že si přál, aby moc převzal Václav Havel, jehož respektoval jako osobu, která si něčím prošla.