Ruská ekonomika totiž již dávno není tak závislá na obchodu s ropou. Campbell vše dokládá obsáhlým rozborem makroekonomických ukazatelů, k potvrzení jeho slov ale prý stačí nepříliš podrobné prostudování ruského státního rozpočtu. Čtenář přitom zjistí, že třeba z výstavby jaderných elektráren po světě má dnes Rusko stejné příjmy jako z veškerého prodeje ropy.

Tou zemí, která snížení cen této suroviny tvrdě pocítí, bude podle něj Saúdská Arábie. Dlouhodobý nejbližší spojenec USA v arabském světě totiž prý přestane být pro Washington potřebný, a tak tento speciální vztah nejspíš skončí. A Saúdové budou vystaveni na milost a nemilost sousedům z regionu, před kterými je doposud velký americký partner chránil.

Celý text Dr. Jana Campbella:

Z mnoha pramenů již víme, že saúdskoarabský ministr a neoficiální lídr OPEC Alí Nuajmí si stojí za strategií nesnižování objemu těžby ropy. Zbraní proti konkurenci OPECu prý může být i samotná nízká cena suroviny. Její náklady jsou nyní okolo pěti dolarů na barel. OPEC podle něj nebude omezovat těžbu ropy, ani kdyby cena spadla ze současných 60 dolarů za barel na třetinu, protože organizace skončila s dlouhodobě uplatňovanou strategií, při které na každý výraznější pokles ceny reagovala redukcí těžby, což mělo vyhnat cenu zpět nahoru. „V ekonomickém zájmu producentů OPEC není snižovat produkci, ať je cena jakákoli. Je jedno, jestli půjde na 20, 40, 50 nebo 60 dolarů," uvedl Nuajmí v rozhovoru pro blízkovýchodní týdeník Middle East Economic Survey.

Taková a podobná prohlášení nabízejí široké pole pro seriózní a méně seriózní analytiky a politiky. Ti se stejně ve většině případů rozhodují iracionálně a podle jiných, veřejnosti ne tak zřejmých a známých pravidel. Analýzy slouží politikům spíše jen jako alibi.

Cíl Saúdské Arábie je podle vyjádření většiny pozorovatelů jasný. Srazit cenu ropy co možná nejníže a paralyzovat těžaře v místech s vysokými náklady. V Kanadě, Spojených státech a také v Rusku. Když srovnáme samotný vývoz ropy, dosahuje saúdský podíl skoro 19 procent před Ruskou federací s necelými 12 procenty světového obchodu.

Podle různých zpráv především západních médií si mnozí analytici a pozorovatelé myslí, že Saúdové si tento přístup mohou dovolit díky devizovým rezervám ve výši více než 700 miliard dolarů. Státní rozpočet Saúdské Arábie byl podle mých informací nastaven jako vyrovnaný při ceně 90 - 95 dolarů za barel. Při nákladech těžby kolem pěti dolarů za barel bude země vydělávat i při ceně 10 dolarů za barel, což ale neříká vůbec nic o tom, jak dlouho tento benevolentní postoj k nízké ceně vydrží.

„Ať se budou snažit vydržet, jak dlouho chtějí, dříve či později je finanční tíseň donutí omezit produkci," tvrdí Nuajmí. Přitom ale zapomíná dodat, že SA je v mnoha důležitých sektorech hospodářství tak závislá na svém (ne)příteli USA a Velké Británii, že kdyby to veřejně připustil, nikdo by jej už v budoucnu nebral vážně.

Jestliže si komentátoři myslí, že saúdské slovní intervence nepotěší ruského prezidenta Putina, lze s nimi souhlasit. Nesouhlasím ale s tvrzením, že ruská ekonomika v podstatě z ničeho jiného než z ropy není schopná žít. Daně z těžby a cla z vývozu této suroviny netvoří totiž polovinu příjmů státní kasy, jak se obvykle píše, ale necelých 20 procent.

V roce 2000 dosahovala ruská „závislost na ropě“ 45,5 % HDP, v roce 2014 již jenom 18,7 %. V absolutním měřítku 18,7 % neznamená plnou závislost. Také proto, že celkový export Ruska se zvýšil za 13 let pětkrát, ze 100 miliard na 500 miliard dolarů.

Studentům ekonomie a srovnávacích analýz doporučuji seznámit se s příjmovou stránkou státního rozpočtu Ruské federace - není to žádné státní tajemství. Již po zběžném studiu zjistí, že Putin provádí úspěšně diverzifikaci příjmů, a to v těžkých podmínkách prakticky úplně zničeného civilního hospodářského sektoru.

V tomto kontextu nelze opomenout ani daňové zatížení. Celkové daňové zatížení všech soukromých i právnických osob je v Rusku na úrovni 29,5 %. Pro srovnání: Francie, Švédsko nebo Finsko mají 45 procent, Norsko a Itálie přibližně 40 %. Velká Británie a Německo 35 %, veleslavné USA jsou na 25 %.

Rusko se může chlubit plošnou daní 13% . Dále: V Rusku byl v devadesátých letech celkový HDP pouhých 196 miliard USD. V roce 2012 to bylo již 2015 miliard dolarů, přičemž ke konci roku 2006 došlo k praktickému zdvojnásobení. Z 500 miliard USD byl proveden skok na 960 miliard USD. Poté se růst pohyboval na úrovni 20 %.

A pro nevěřící ještě jedno srovnání - v roce 1999 měla velká Ruská federace a malá Saúdská Arábie téměř stejný HDP, přibližně 200 miliard. V roce 2011 byl HDP Saúdské Arábie 600 miliard USD, Ruské federace přeskočil již hranici 1.800 miliard. Tento skok určitě nebyl způsoben jenom produkcí ropy nebo plynu. Bylo ho dosaženo díky exportu produktů metalurgie, chemického průmyslu, kaučuku, vojenské výzbroje atd. Dnes již představují třeba smlouvy na stavbu atomových elektráren s následným servisem stejný přínos do ruského rozpočtu jako veškerý export ropy a plynu.

Teoreticky by měly nízké ceny prospět světové ekonomice jako celku. Mezinárodní měnový fond (MMF) připočítává pro příští rok k růstu světového HDP 0,7 procenta. Prý tento stav pomůže i velkým rozvíjejícím se ekonomikám, především Číně a Indii. Vůbec si tím nejsem jistý.

Saúdskoarabský ministr a neoficiální lídr OPEC Alí Nuajmí se totiž pustil do boje s USA, které se staly největším dodavatelem ropy na světě. Pro vychladnutí radosti z padající ceny ropy je dobré si připomenout roli a osud jeho exkolegy z let 1962 – 1968 Ahmeda Yamaniho. Ten svými výroky uvrhnul svět do dvou velkých krizí. A na to se jen tak nezapomíná.

Již proto se dnes považují výroky Alího Nuajmího za vyhlášení války. Nevím zatím příliš o jejím cíli, strategii a taktice, vím však, že USA jednají nejraději a doposud nejúspěšněji ad hoc, nehledě na jejich prvotřídní informace a analýzy. Vím také, že USA jsou starým spojencem Saúdské Arábie.

Nemohu samozřejmě vyloučit, že se dnešní chování Saúdů může rovnat mstě. SA totiž kvůli užívání metody frakce dnes nakupuje ne 60 procent jako dříve, ale pouhých 30 procent svých potřeb ropy. A tady končí přátelství. USA jej již nepotřebují, mají Saúdskou Arábii pod kontrolou. Prohlášení Alího Nuajmího se dá zjednodušeně popsat jako „Ropa šejků proti ropě Rockefellerů“.

Protože se jedná o tvrdý boj, ve kterém hrozí omezení investic, ztráty a propouštění zaměstnanců, jeví se mi prohlášení Alího Nuajmího jako snaha přehrát míč odpovědnosti na druhou stranu hřiště.

Teprve v tomto okamžiku vstupuje na scénu Ruská federace, Mexiko a několik dalších menších zemí, které nejsou členy kartelu OPEC. Tyto země jsou totiž v očích Alího Nuajmího skutečnými viníky současné situace.

Doposud byla Saúdská Arábie flexibilní, co se týče výroby a exportu ropy, což zamezovalo nebezpečným cenovým výkyvům. Na oplátku USA poskytovaly SA vojenskou a politickou ochranu. Lidská práva stále marně čekala před hranicí země, feministky se musely nechat vozit nebo chodit v horku pěšky v doprovodu svých pomalu chodících manželů. Symbiózu USA – SA nepoškodil ani útok 11. září, ve kterém se angažovalo z 21 atentátníků 16 saúdských Arabů.

Ve světě epochálních změn na sebe problémy mezi spojenci nedají čekat. Král Abdullah je nespokojený s rolí USA při odstranění egyptského prezidenta Mubaraka, jeho tuniského kolegy Bena Aliho a v neposlední řadě i neochotou USA napadnout Sýrii a prezidenta Asada, kterého před jistou smrtí zachránil prezident Putin a nová ruská armáda ve Středomoří. Nemluvě již o údajném tání ledů mezi USA a Íránem. To jsou všechno objektivní důvody pomsty Saúdů, kteří ještě nepochopili, že zaspali čas.

Hospodářství USA má před sebou veliké výzvy. Podle renomovaného Wall Street Journal může být břidlicový plyn rentabilní ještě při ceně 40 USD za barel. Sám ale znám studie, které dokazují, že tomu tak není - jako relná cena je uváděno 65 až 80 dolarů. Dodejme, že ropa Brent stojí dnes přibližně 60 USD.

Saúdská Arábie skočila do nebezpečných, hlubokých geopolitických vod, ve kterých neumí plavat a nebude mít čas se to naučit. Současné situace se navíc bude snažit využít i Írán, který spoléhá na to, že jeho soused bude donucen nízkou cenu strpět. Prohlášení íránského ministra, že Írán ještě zvládne cenu ve výši 40 USD za barel, nasvědčuje mému tvrzení, byť se mi spíše než reálným odhadem zdá vánočním přáním. Atomové elektrárny, subvence místní produkce, zahraniční pomoc Libanonu a Gaze - to vše stojí Teherán hodně peněz. Nemám kompletní analýzu situace v Íránu, jsem ale přesvědčen, že plán Saúdů na oslabení Íránu nevyjde. A proto se tato země nestane dominantním hráčem blízkovýchodní politiky. Právě naopak.

Devizové rezervy SA ve výši kolem 700 miliard dolarů nepředstavují tak komfortní polštář, jak by to mohlo vypadat. USA totiž mohou z tohoto nafukovacího polštáře kdykoli vypustit vzduch „nabídkou nových zbraní a služeb“, protože boj s terorismem není u konce. Takových a podobných možností je mnoho. Situace investic Saúdů v Británii také nevypadá růžově. Úspěchy typu Silicon Valley se nedají koupit ani kopírovat, a už vůbec ne v podmínkách Saúdské Arábie.

Před startovní čárou navíc společně stojí Ruská federace, Kazachstán, Bělorusko, Arménie a Kyrgyzstán, nový euroasijský hospodářský blok (EAHS). 1. ledna vyrazí do konkurenčního boje s EU. Tento blok má přitom slušné šance. Mohou mezi sebou obchodovat v rublu, tím podpořit jeho hodnotu a současně snížit hodnotu dolaru. To může mít zásadní důsledky pro mnoho zemí - a Saúdská Arábie mezi ně určitě bude patřit.

Při pohledu za blízký horizont se mi zdá, že cena za barel ropy v roce 2015 se může pohybovat v rozmezí 65 – 80 dolarů. Jeden dolar přitom bude zahrnovat 25 - 30 ruských rublů. To znamená, že se ve světě nebude válčit více, než je potřeba k udržení dolaru a rublu při životě.