Ideologií se v dějinách vždycky obhajovaly neúspěchy mocných a vymýšlely se nejneuvěřitelnější hlouposti, aby se potvrdila správnost aktuálního způsobu vlády. Nějaký hromosvod, na který se všechno svede, se najde vždycky, ať již jsou to pohani, síly pekla, kacíři, třídní nepřátelé, americký brouk, staré struktury či Putinovi agenti. Hledání nepřátel je typické především pro ty vládce, kteří jsou neschopní a hloupí. Čím více se odtrhnou od svého lidu, tím ochotněji si platí zástupy různých podvodných kazatelů, šašků, udavačů, patolízalů, lektorů marxismu-leninismu či think-tanků evropských hodnot.

Dobrá vláda je taková, která svůj lid chrání a neobtěžuje ho. Tohle je něco, co je všeobecně známé a platí už po tisíciletí. Římský historik Titus Livius v 1. století před naším letopočtem řekl: „Daleko nejpevnější je taková vláda, z níž se radují ti, jimž se vládne.“

Jen zřídka v dějinách se však dařilo tenhle ideál naplňovat. Důvodem je obecně zřejmý fakt, že panovníci sami generují problémy, ať již svou hloupostí nebo ctižádostí, hnaní ideology, jimiž se obklopují. Jménem lidu pak problémy řeší a tváří se, jakou službu to vlastně svému lidu dělají. Jenže copak národ potřebuje žít v neustálém napětí a řešit problémy, které nezpůsobil a ve skutečnosti by ho vůbec neměly zajímat, pokud by panovník vládl moudře? A tak místo aby se lidé těšili z drobných radostí, které život přináší, panovníci je neustále obtěžují a frustrují svými výmysly a ještě si za to nechávají od daňových poplatníků štědře platit.

Pokud máte pocit, že jsem právě popsal chod Evropské unie, máte pravdu. Ale stejně tak by měli naši předkové pocit, že popisuji vládu Klementa Gottwalda, cara Mikuláše II., císaře Franze Josefa I., Jindřicha VIII., Ludvíka XVI., Václava IV. a řady jiných. Dějiny jim obvykle vystaví vysvědčení, ale bohužel až po jejich smrti. Já udělám výjimku a pokusím se vystavit vysvědčení Evropské unii ještě za jejího života (kdo ví, jak ještě dlouhého?).

Vlastimil Vondruška (Foto: Hans Štembera)

Od doby, kdy jsme vstoupili do toho spolku, se mnoho věcí stalo a změnilo. Připomínám, že jsme vstoupili demokraticky a dobrovolně, protože jsme uvěřili cílům, které nám byly prezentovány. Jak jsme naivní a nepoučitelní! Copak někdy nějaký politik, politické hnutí či politická strana splnili své předvolební sliby? S čím jsme tedy vstupovali a jaká je realita? Pokud hovořím o etapě vstupu, nemluvím o přístupových smlouvách, ty asi zněly jinak, jenže ty nám nikdo necitoval. Hovořili politici a média a kreslili růžovou budoucnost. A pokud popisuji realitu dneška, pak nikoli podle blábolení na summitech v Bruselu, ale podle toho, co vidím jako občan, poučený informacemi, které se dají běžně opatřit.

1. Bude plně zachována národní suverenita. Především pod tlakem Německa a jemu přisluhující Francie roste tlak na předávání pravomocí v řadě důležitých politických oblastí do Bruselu. Ideálem, k němuž Evropská unie směřuje, je vytvoření evropského superstátu, v němž se rozmělní původní národní státy.

2. Jde o společenství rovných, v němž se bude respektovat hlas každého člena. Podle pozdější ústavy však lze menšinu přehlasovat kvalifikovanou většinou. I když to funguje už delší dobu, fatálně jsme si tohle uvědomili v současné migrační krizi, kdy se nám vnucují kvóty pro přijetí běženců a v dohledné době prý snad i povinná výše sociálních dávek, jednotná pro běžence v celé Evropě.  

3. K obchodní a hospodářské integraci přispěje jednotná měna - euro. Naštěstí naše tehdejší vlády hospodařily tak socialisticky, že jsme nesplňovali kriteria pro jeho zavedení. Nesplňovala je ovšem třeba ani Belgie, ale jak by to vypadalo, aby se v Bruselu neplatilo novou měnou? Takže podle zásady, všichni jsem si rovni, ale někteří rovnější, my ho nedostali, ale prominentní členové ano. Bohu dík, že to tak dopadlo, protože současné euro je zjevně finančně nejistý projekt, který by nám teď Brusel rád vnutil, ale naštěstí nemáme jen servilní politiky, ale také rozumné národohospodáře a finančníky. Proč bychom se stávali členy eurozóny a platili všechny její špatné investice a politicky motivované dotace? Navíc bude po zhroucení některých velkých členů eurozóny mnohem hůře než v případě Řecka.

4. Jednotný a svobodný evropský trh umožní našim výrobcům se na něm lépe uplatnit. To se říkalo. Rubem téhle myšlenky je, že se obráceně mohou na našem trhu uplatnit i jiní, kteří sem vozí nekvalitní šunty za nízkou cenu, případně zboží dotované podle jakýchsi ujednání v Bruselu z unijních či státních peněz, takže se likvidují drobní čeští a moravští výrobci. Neplatí to samozřejmě všeobecně, ale jsou komodity, kde je situace rok od roku horší, především v zemědělství, v potravinářském, textilním, hutním i strojírenském průmyslu. A to, co prosperuje, to vesměs získali zahraniční majitelé.

5. Zrušením hranic se odbourají překážky v obchodování i turistice. Jaksi se ovšem zapomnělo, že po zrušení ochrany hranic nebude nikdo chránit naši bezpečnost, což umožní nekontrolovaný příliv zločinců, teroristů a neuvěřitelného množství nájezdníků, kteří chtějí vysávat štědrý sociální systém. Realita letos je taková, že klesá zájem o turistiku v zahraničí, neboť v evropských letoviscích už není zdaleka tak bezpečno, jak bývalo. Některé země budují na ochranu vlastních hranic zátarasy. A bude hůř!

6. Vznikne demokratický, moderní a funkční systém řízení evropských záležitostí. V Bruselu je dnes zhruba 50 tisíc úředníků, z nichž 10 tisíc má mzdu vyšší než anglický premiér. V rakouském tisku se nedávno objevila analýza, jak rok od roku dramaticky stoupají náklady na provoz bruselské administrativy (naše veřejnoprávní média ještě nedorostla tomu, aby si podobných věcí všímala). Na bruselskou administrativu je ovšem vázán dramatický růst domácích úředníků, kteří s Bruselem komunikují, posílají výkazy, rozpracovávají unijní předpisy, řeší dotace. Další místa vznikla proto, že nám Brusel vnutil služební zákon (třeba naprosto zbytečný zástup státních tajemníků). Slibovaný moderní funkční systém má svůj obraz v tragikomické neschopnosti Evropské komise a periodických blamážích evropských summitů.

7. Evropská politika bude mít ve světě podstatně větší váhu. Na to se dá říci snad jen: „Hahaha!“ Není fatálnějšího nebezpečí, než panovník, který nechápe, jaké jsou jeho skutečné mocenské prostředky a reálná politická síla.

8. Zvýší se životní úroveň a brzy doženeme západoevropské země. Jak řekl Winston Churchill: „Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je vlastní naproti tomu jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy.“ K vyrovnání mezi Západem a Východem opravdu pomalu dochází. Bohužel kráčíme spíše cestou druhou. A to, že se u nás žije celkem dobře, není rozhodně zásluha politiků, ale naše vlastní, protože jsme to my, kdo pracujeme, tvoříme a platíme daně. Politici tvrdí, že bez nich bychom třeli bídu s nouzí. Jenže je to právě obráceně, a pokud se někomu u nás daří mzdově opravdu stále lépe a lépe, jsou to politici a někteří úředníci. A jediná vrstva u nás, která se už blahobytem vyrovnala Západu, jsou naši zástupci v Bruselu.

9. Brusel nám bude dávat peníze, abychom si vybudovali moderní infrastrukturu silnic, podniků a služeb. Systém evropských dotací je ona živná půda korupce, která dnes trápí veřejnou sféru v celé Evropě. Je to neuvěřitelný tunel, v němž mizí obrovské částky peněz a na který jsou přisáti rozmanití poradci, grantové agentury a podvodné firmy kamarádů politiků. To, že se někde něco málo podařilo, to jsou samozřejmě dobré zprávy, ale pokud spočítáte opravdové náklady na to všechno, pak už ty zprávy rozhodně tak dobré nejsou. A co se za dotace pořizuje? Kromě jiného se pořádají nekonečné rekvalifikace sociálně nepřizpůsobivých, kursy genderu a lidských práv, stavějí se cyklostezky (za cenu kosmodromů), do různých institucí se pořizuje předražené a většinou často zbytečné technické vybavení a stavějí se silnice, které se musí každé dva roky opravovat. A to nemluvím o soukromých golfových hřištích, luxusních penzionech a podobných „nezbytnostech“. Pokud bychom si o těchto penězích rozhodovali jen my sami, tvrdím, že všechno by vyšlo levněji a peníze by šly jen na to, co opravdu potřebujeme (pokud by o tom ovšem nerozhodovali současní politici, neboť každý jistě ví, kdo a kde má máslo na hlavě).

10. Staneme se Evropany. Už tehdy jsem se divil, jak se můžeme stát Evropany, když jsme jimi byli vždycky. Žijeme v Evropě, co jiného bychom byli? Umíme se mýt, používáme hygienické prostředky, naučili jsme se číst a psát, známe jazyky, čteme knihy (v průměru víc než v západoevropských zemích), někteří z nás si umějí uvázat i kravatu a mnohé naše dámy používají stejné parfémy, jaké můžete cítit v Cannes a ve Windsoru. V čem se tedy staneme Evropany? Diskuse na tohle téma se v poslední době přiostřuje a v komunistickém duchu třídní nenávisti plivou fanatičtí stoupenci evropanství jedovaté sliny na „Putinovy agenty“, kteří nepochopili velikost jejich evropanských myšlenek. Po pravdě řečeno, já sám jsem nikde nenašel racionální zdůvodnění ani přesnou analýzu, co to evropanství doopravdy je, kromě poslušnosti vůči Bruselu a nenávisti k vlastenectví.

Kniha oceněná prestižní cenou Bestseller roku 2015. Všechny dosud vydané díly lze objednat se slevou 20 %. http://shop.mobaknihy.cz/husitska-epopej/

Jistě, za posledních dvacet let se toho změnilo hodně, k dobrému i špatnému. Mnoho věcí se podařilo a zlepšilo, ale nerad se opakuji, rozhodně to není zásluha Bruselu a většiny našich politických stran. V historii neexistuje kdyby. Nelze říci, zda by nám bylo lépe, kdybychom něco udělali jinak. Stalo se a odestát se nemůže. Jenže nelze sedět s rukama v klíně a chovat se jako ovce. Slavný italský učenec 16. století Niccolò Macchiavelli prohlásil: „Základní lidskou slabostí je, že člověk nepředvídá bouři, když je pěkné počasí.“ Pravda, bouře ještě nenastala, ale na nebi se už objevují mraky. Některé z nich jsem popsal. Bylo by dobré se nad tím vším seriózně nejen zamyslet, ale především hledat řešení, jak zajistit prosperitu a svobodu této země a našeho národa, nás samotných. Jde přece o naše životy a my neseme odpovědnost za sebe, své rodiny a své děti.