Besedy, kterou uspořádala turecká nezisková organizace Mozaiky Platform Dialog, se zúčastnila pouhá desítka přítomných. Jak host uvedl na úplný začátek, v Budapešti je až 90 000 Židů, ale  jen malá část se hlásí k této národnosti.

Malý a vyvolený národ – problém první

„Všechny země a oblasti měly nějaké své bohy. Když jste šli z jedné zemičky do druhé, tak jste měli svého boha nebo bohy a vedle byli jiní bohové a vy jste se báli samozřejmě těch svých bohů, a když jste šel vedle, tak jste se musel bát těch místních bohů. A najednou přijde nějaký mininárůdek, který v té oblasti byl docela nezajímavý, a prohlašuje, že bůh je jen jeden,“ uvedla na začátku Wittmannová. „Postupem času to velká část světa odsouhlasí. Jenže ten nárůdek vyhlašuje něco, co ti ostatní úplně nepochopí. Práce nebo služba s radostí, protože oni jsou tím konkrétním bohem vyvolení ke konkrétní práci. V momentě, kdy řeknete, že vy jste ten vyvolený, tak ti ostatní vás moc neberou, ať jste vyvolený, k čemu chcete. Jestli k práci, ke službě, lásce. Judaismus tu svou vyvolenost vykládá tak, že vyvolený židovský národ má konkrétním způsobem sloužit bohu. Takže ten nárůdek, který má toho jednoho boha a nejmocnějšího boha ze všech bohů, protože kdo čtete bibli, tak velice často je tam plurál. Takže tenhle nárůdek několik tisíc let nepatřil ke zrovna oblíbeným mininárůdkům.“

Dalším problémem byla podle Wittmannové určitá oddělenost. „Ať už se to týká náboženství, kdy se dělaly praktiky, které ostatní neznali. Řecko, Řím, všichni měli své bohy a mnohdy jimi byli jejich císaři a teď je tu jeden nárůdek, který má jednoho boha, jenž je nad všemi ostatními a miluje tento nárůdek. A má knihu, kterou potom převezmou mnohé národy. Ale ta kniha přece není všech, ta je toho nárůdku. Že ji uznává křesťanství, že islám části knihy také uznává.  Vždyť v koránu se pohybují i ty osobnosti, kterým my říkáme biblické.“

„Svatý znamená v hebrejštině oddělený, oddělený pro boha. Takže tento nárůdek sám sebe v podstatě odděloval. Svým náboženstvím, zvyky, dietetickou cestou – tedy tím, co jedli nebo nejedli. Oproti Řekům či Římanům také obřízkou. Prostě těch oddělení od jiných národů bylo strašně moc.“

Rádi? Spíše neradi!

„Když se podíváme do historie, tak se ty národy vůbec nemusely mít moc rády. Velmi rády sebou pohrdaly, ty se vysmívaly těm pro určitý zvyk, ale nebylo to nějaké systematické vyvražďování. Většinou to zabíjení bylo válečné nebo z nějakého konkrétního důvodu z obžalování nějaké skupiny, a to mohlo, ale také vůbec nemuselo být pravdivé. Ale po všech těch hlubokohistorických peripetiích a půtkách přichází naprosto nový, původně židovský směr, který byl velice pronásledovaný, který známe pod pojmem křesťanství.“

„Židovský element svému sousedstvu není sympatický,“ konstatovala Wittmannová. „Má chrám, o kterém si mnozí mysleli, že v něm Židé oslavují oslí hlavu. Netuším, jak přišli na toho osla. Ale mnozí také věřili, že tam mají prase a slouží praseti, a proto nejedí vepřové. To je hloupost, protože dietetika se týká toho, že Židé mohou jíst jen taková zvířata, která přežvykují a jsou sudokopytníci. Nesmějí se jíst divocí ptáci, kteří zabíjejí jiné ptáky. Prostě to židovské oddělení nebylo dříve kulturám sympatické. Navíc že bylo jako i u křesťanů, misijní. Římané, kteří dost opovrhovali Řeky, což je dost zvláštní, protože z té řecké kultury vyšli, tak nikdy nebyli schopni a ochotni židovského boha zahrnout do svého panteonu.“