18. prosince si jedenáct indonéských námořníků nákladní lodě Grand Sunny plující pod vlajkou Sierry Leone uvědomilo, že majitel plavidla již není k zastižení, a zůstali uvězněni v čínském přístavu Nansha města Guangzhou. Hned po zjištění se pokusili co nejrychleji na loď dopravit potraviny a vodu, protože tušili, že na lodi zůstanou uvěznění velmi dlouhou dobu. Je to nepochopitelné? Proč prostě nezabalí kufr a nejedou domů? To nedovoluje námořní právo. Námořník nesmí opustit loď a ponechat ji svému osudu. Majitelem lodi je jistá firma Thousand Star International Ltd., která je i přes honosné jméno natolik nevýznamná a malá, že se nedaří ji najít. A tak jsou indonéští námořníci na lodi doposud.

Ve francouzském přístavu Lorient uvízli od 7. prosince tři gruzínští námořníci na svém ledoborci pod vlajkou Tanzanie, píše zpravodajský server Politico. „Posádka je v nebezpečí, protože loď je stará, motor nefunguje správně,“ napsala k tomu Mezinárodní federace pracovníků v dopravě (ITF), která se pokouší novodobé Robinsony Crusoe zachraňovat ze spletité džungle vlastnických práv.

V brazilském kotvišti Macapá uvízlo 1. prosince 23 ruských námořníků na své lodi pro přepravu hromadného nákladu pod vlajkou ostrovů Svatého Kryštofa a Nevis. Na lodi jsou v brazilském přístavu doposud. Nemohou odplout, nemohou loď opustit. Námořní právo mluví jasně – námořník může loď opustit pouze v případě krize. A mezi případ krize patří prakticky jediné, a to potopení lodi, a tedy záchrana holého života. Kdyby námořníci loď opustili, mohli by být uvěznění za ohrožení bezpečnosti.

Doklad o pohnutosti doby vydává i italský přístav Messina, kde před třemi roky uvízli na lodi tři Ukrajinci a jeden Rus. A to na nákladní lodi Bella plující pod vlajkou Kamerunu. Tři roky se nemohou hnout z lodi, která se jim stala opuštěným ostrovem uprostřed civilizace.

Novodobé Robinsony Crusoe vyrábí to, že majitelé opustili své lodě. Společnost, která je zřizovala, se jich vzdala. A to nikterak oficiálně, úředně, nýbrž tak, že se o ně přestala zajímat, hlásit se o ně. Námořní právo i v tomto případě mluví jasně. Majitel lodi nesmí nechat lodě a námořníky na nich napospas. Nesmí se jich vzdát, přestat se o ně starat. A to ani když je majitel v úpadku. Jenže globalizovaný trh si s námořním právem hlavu neláme.

Lodě jsou často přepisované, plují pod vlajkami států, které jsou k registraci a vymáhání liknavé. A tak když pro majitele lodi přestane být přeprava zboží lukrativní, prostě projede své vlastnictví skartovačkou a jde životem dál. Vše udělá tak, aby jej nebylo možné vypátrat. To námořníci  držení na lodích jako v nejtěžším kriminálu udělat nemohou.

Loď, která dlouhé měsíce, nebo dokonce roky nemá údržbu, začne chřadnout a stávat se vrakem. Stejně by to dopadlo i s námořníky, ale o ty se společnost snaží postarat. Nebýt přístavních úřadů, ITF a charitativních organizací jako Mission to Seafarers, velké množství těchto námořníků by nemělo přístup ani k základním potravinám nebo potřebám.

A ne, není to žádná rarita, ale součást byznysu. Podle zprávy ITF majitelé loni opustili nejméně 132 plavidel – to je jedenáctiprocentní nárůst oproti roku 2022.