Nedávno se mě někdo zeptal, zda máme jako česká společnost naději dostat se někdy na Západ. Přeložím tu otázku. Nemínil tím, zda se s ohledem na politický vývoj budeme muset jako běženci uchýlit do Bruselu, ale jestli se někdy naše hodnoty a myšlení vyrovnají těm západoevropským. Možná tím jaksi na okraj celého problému myslel na to, zda se někdy vyrovnají i naše příjmy. Když jsme pak o celé věci diskutovali, došlo nám, jak naivní jsou obecné představy v téhle věci. Všichni neustále opakují frázi, že se chtějí přiblížit Západu, ale co to vlastně znamená? A je to vůbec možné? Nemyslím teď stránku hospodářskou, ale sociálně-psychologickou a kulturní (tím slovem se neoznačuje alternativní umění, jak si myslí většina médií, ale kultura života jako takového).

Rozdíl mezi východem a západem Evropy má své hluboké kořeny, které sahají až do starověku. Nechci tu vést sáhodlouhé polemiky, protože historický vývoj má spoustu drobných odchylek a výjimek, utopili bychom se pod erupcí faktů, pokud bychom zvažovali každičkou událost, a proto hovořme o obecném smyslu, protože dějiny mají nejen své zákonitosti, ale i určité modely fungování. Podrobněji se těmto problémům věnuji v knize Breviář pozitivní anarchie (vychází v říjnu).

Ale zpět k Východu a Západu! Už v neolitu se zformovala progresivní oblast prvních zemědělských kultur, která zahrnovala teritorium Balkánu a takzvaného Úrodného půlměsíce od Malé Asie do Palestiny a Sýrie, později se právě tady začaly zpracovávat kovy a doložen je vznik dalších řemesel. Starověké Řecko dokázalo tuto hospodářskou výhodu přetavit v mocenskou a kulturní realitu. Aniž bych chtěl jakkoli podceňovat keltskou a jiné kultury západní Evropy, rozdíl tu byl markantní.

Východ začal upadat po náporu muslimů  

Prvním klíčovým zlomem se stala expanze starověkého Říma, který politicky sjednotil západ a východ. Ale nikdy ho nesjednotil myšlenkově a kulturně, navzdory tomu, že všude byla oficiální řečí latina, stavěly se chrámy a amfiteátry a bohatí lidé chodili v tógách. Prostý lid nechávali Římané žít po svém, a pokud museli patricijové úředně opustit Řím, usilovali o to, aby byli přiděleni do východních provincií, a nikoli těch západních, barbarských. Propastné rozdíly mezi oběma polovinami vedly nakonec v roce 395 (i v důsledku nájezdů germánských kmenů, které kombinovaly vojenské akce s migrací) k rozdělení státu na východořímskou a západořímskou říši.

V komplikovaných bojích po dobytí Říma Germány se propast mezi oběma částmi ještě prohloubila, protože východořímská říše se nerozpadla, zatímco západní Evropa se zmítala v chaosu krvavých bojů o moc. Teprve během nich se sjednocovala, až se nakonec v 8. století vykrystalizovala podoba raně středověké Evropy. Východ reprezentovala upadající Byzanc, která postupně podléhala náporu Arabů, západ pak římská říše obnovená Karlem Velikým. Od té doby začal západ postupně krok za krokem dominovat nad východem (k jehož úpadku rozhodně přispěl nápor muslimů).

Jaksi stranou politického, církevního a kulturního dění stály slovanské oblasti od Šumavy na severovýchod. Teprve se vznikem národních států se postupně zapojovaly do politického dění, většinou ovšem ne dobrovolně, protože se staly terčem expanze (v případě nás, polabských Slovanů a Poláků, ze strany německých sousedů, v případě Slovanů na Balkáně Byzance, později Benátčanů, a ještě později Turků).

Na slovanské země hleděl Západ ve středověku jako na kolonie v novověku

Boje mezi východem a západem jsou osou evropského dění po celý středověk až do novověku. Detaily nejsou podstatné, nicméně po celá staletí fungovalo ono „koloniální“ myšlení západoevropských zemí, které hledělo na slovanské země ve středověku se stejným despektem jako v novověku na své africké, asijské a americké kolonie. To není projev českého myšlenkového provincialismu (jak by jistě bystře poznamenal páter Halík) ani xenofobie (jak by mi mohla vytknout petice vědecké obce), ani to není analýza z dílny Putinových agentů (kdo by mohl tuhle hloupost tvrdit, není snad třeba ani dodávat), to je prostě realita. Realita dlouhých staletí, pro kterou existují tisíce dokladů v historických událostech, v dikci písemných pramenů, kronikách a koneckonců i ve starší literatuře.