První otázka reportéra byla přímočará: „Jak si myslíte, že by si Václav Havel připomněl sté výročí republiky?“ Podle Havlové by vzpomenul, čím si země prošla, a připomenul hrdiny, kteří se za ni obětovali. Mezi vzpomínanými by byla i první republika se svým duchovním rozkvětem, ale i doba totality. Havel by se podle ní také ohlédl, jakou cestu jsme urazili od sametové revoluce. Podle Havlové by se asi zúčastnil různých jubilejních slavností oslavujících naší státnost a vlastenectví a také debat, které Havlová prý vynechává, protože se necítí kompetentní se politicky angažovat.

Havel se podle ní velmi zajímal o českou historii. Vážil si například Masaryka, Čapka, Ferdinanda Peroutky, Palacha, arcibiskupa Tomáška a biskupa Malého, tedy lidí, kteří se „snažili o mravní obrodu národa a jejichž činy byly projevem mravní kvality, touhy po svobodě, demokracii a humanismu“. Havlová uvedla, že si zase váží žen jako Marta Kubišová, Marie Moravcová nebo Milada Horáková, pro jejich „krásné ženství a odvahu čelit zlu“. Ze všech režimů, které se za 100 let vystřídaly, by nejvíce chtěla žít v první republice, neboť to podle ní byla „nejosvícenější doba z celého století“.

Pak se redaktor zeptal, zda byl Havel pyšný na to, že je Čech. Havlová mu odpověděla: „Domníváte se, že kdyby nebyl hrdý na své češství, že by zůstával v republice – při tolika nabídkách žít a tvořit v zahraničí? Vždyť jeho hry se odjakživa hrály po celém světě.“ Havlová také vyzvedla, jak Havel dbal o dobré jméno republiky a jak bojoval za lidská práva. Rozhovor se odehrával v Knihovně Václava Havla a Dagmar Havlová zmínila, jak v této knihovně dostal Cenu Václava Havla za lidská práva čečenský aktivista Ojub Titijev.