Poukazuje na to, že to, že zpravodajství a publicistika veřejnoprávní televize nadržuje Hillary Clintonové a vykresluje jejího protikandidáta Donalda Trumpa v démonických barvách, bylo zřejmé i z jiných pořadů dávno před volbami. A že ČT dostala oficiálně přes prsty je podle Varyše moc dobře, navzdory drobným pochybnostem, které to může vzbuzovat.

Varyš tvrdí, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání není příliš důvěryhodný orgán a nad samotným jeho posláním se vznášejí varovné otazníky. Většinu času se věnuje obskurnostem typu vypočítávání vulgarismů, které ve vysílání zazní před 22. hodinou: buď řeší banality, nebo se věnuje moralizování, píše Varyš.

Poukazuje na to, že v ČT panuje masivní přezaměstnanost. Navíc televize disponuje podle Varyše neuvěřitelně přepáleným sedmimiliardovým ročním rozpočtem.

Co ale leží v žaludku nejvíce lidem, je dlouhodobě vychýlený koncept zpravodajství a publicistiky, píše dále Varyš. To se projevilo nejen na amerických volbách, byť tam to bylo zřejmě nejviditelnější. Při vyhlašování výsledků to vypadalo, že strnulí redaktoři veřejné služby se snad rozpláčou. Jde i o způsob referování o Brexitu, o opozičních frakcích v Evropském parlamentu a o Evropské unii vůbec. Nálepkování politiků jako extremistů či populistů. Výběr hostů v publicistických pořadech, otáčení stále stejných „expertů“ ve vysílání. Snaha jedny natlačit do předem určeného kouta a znevěrohodnit je, jiným klást návodné otázky a nábožně jim naslouchat, píše Varyš.

Přiznává, že absolutní objektivita neexistuje a u normálního média není zdaleka na škodu, pokud je názorově konkrétně koncipované. Potíž to je v situaci, kdy má televize mluvit za všechny, kdy je – a chce být – jakousi národní morální institucí. Pak jí vyhraněnost jedním konkrétním směrem nejenže nesluší, ale i škodí, myslí si Varyš.

Poukazuje na to, že ti, kteří kritizují nevyváženost pořadů, bývají často osočováni z toho, že by chtěli, aby televize vysílala ve stylu „pět minut Žid a pět minut nacista“. To je ale podle Varyše klasický argumentační faul, neboť nikdo nepožaduje, aby v televizi mluvili nacisté – což je ostatně nezákonné – nebo aby v diskusích vystupoval někdo, kdo chce druhého hosta vyhladit.

„Jenže v určitém vidění světa, které se prosadilo i v ČT, se svět už dělí jen na Židy a nacisty. To je nejen nesmysl, ale i nebezpečná paranoia,“ píše Varyš.

Přiznává, že přirozeně každá veřejnoprávní televize bude tak nějak na straně establishmentu. „Je to její přirozenost. Musí se to však korigovat a hlídat. A občas si přiznat, že je čas na změnu kurzu,“ dodal Varyš.