Jako první Rath zmiňuje, že dozorující státní zástupce již nerozhoduje samostatně, přičemž jeho rozhodnutí následně podléhají jen dohledu samostatného pracovníka vyšší instance, tak jak stanoví zákon, ale podle nově zavedené praxe se řídí neveřejnými pokyny svých nadřízených, tak aby všechny státní zástupce po vzoru osvědčené komunistické prokuratury řídil triumvirát nejvyššího a dvou vrchních státních zástupců.

V druhém bodě připomíná, že osvědčený princip tuhého centralismu žalobců sice ještě není vtělen do zákona, ale protože se osvědčil za minulého režimu, ale aktuálně i dnes, tak se za něj vede lítý pouliční boj s cílem zajistit neodvolatelnost, nejlépe doživotní spolu s neodpovědností za výkon (zneužívání) funkcí. „Je to jistě správné, protože jen tak dosáhneme absolutní diktátorské nezávislosti triumvirů,“ dodává Rath.

Za další poukazuje na to, že už konečně není uplatňován ústavou zaručený princip presumpce neviny. Jde prý o zastaralou věc, která jen komplikovala proces potrestání. „Média mají od prvních okamžiků jasno, protože vybrané informace (úniky z odposlechů atp.), které jim potajmu poskytli policisté a žalobci, hovoří o vině jednoznačně,“ podotýká s tím, že zatím se ještě najdou někteří soudci, kteří trvají na tom, že by měli důkazy vzájemně srovnávat a sami hodnotit, čímž jen zdržují potrestání viníků a zbytečně komplikují žalobcům jejich nelehkou práci.

Kromě toho už se také naštěstí nelpí i na zastaralém principu, že vinu musí justice prokázat. Stačí, že je ve veřejném prostoru jasno na základě názorů médií. Obviněný naopak musí prokázat svoji nevinu a údajnou vinu na důkazech vyvrátit. O tom, zda se mu to podařilo, pak rozhoduje soud, který posuzuje umělecký dojem z obžalovaného a porovná ho s tím, co zná z médií, přibližuje Rath.Tisíce stran spisů netřeba studovat a analyzovat, protože média členům senátu vytvořila několikasekundový souhrn o vině a trestu.

Soudy také prý překonaly princip, že při pochybnostech rozhodují ve prospěch obžalovaných. Když obžalovaný sám neprokáže zcela jednoznačně svoji nevinu, soud žádné pochybnosti o vině přece nemá. „Víme, že je lépe zavřít 100 nevinných než nechat na svobodě jediného viníka. Kdo by se chtěl nechat veřejně vláčet za to, že osvobodil médii usvědčeného a odsouzeného zločince,“ poznamenává Rath.

Dále uvádí, že soudy správně trestají zapírání obžalovaných, protože tím zločinci dokazují, že nelitují svých skutků, i když je neprovedli. „Svým zapíráním jen komplikují justici práci a vystavují ji nebezpečí, že bude někdy v budoucnu obviňována z potrestání nevinných,“ míní Rath, podle kterého dotyčný svým zatvrzelým lpěním na nevině jen znepokojuje veřejnost, která má díky médiím jasno a je zbytečné jí pochybnostmi plést hlavu.

Justice už prý také plně pochopila, že korupce je nejlepší metodou, jak si ulehčit práci. „Stačí obviněným nabídnout úplatek v podobě prominutí nebo snížení trestu a hned mají hromadu důkazů,“ popisuje zdejší mechanismy Rath. Vyšetřovaní lidé se prý předhánějí ve snaze říci to, co po nich chce policie, případně ve svádění svých skutků na všechny okolo. Žalobci pak stačí si vybrat jednoho, jehož patolízalství, fantazie a formulační schopnosti jsou největší. Takto uplacený obviněný nejen potvrdí podezření, a ještě ho vzorově obohatí a soud má jasno.

Na závěr pak dodává, že orgány už konečně ignorují zákonnou formulaci, že stačí podezření na jejich podjatost a už musí rozhodovat někdo jiný. Jde jen o obezličku, jak obvinění zdržují své potrestání. Nově se justice podle Rátha drží toho, že ani důkazy o podjatosti nejsou důvodem k odnětí věci, ale zásadní je vlastní postoj člena justice. „Když se policista, žalobce a soudce sám cítí nepodjatý, tak prostě je nepodjatý a basta. Je přece profesionál vázaný profesní etikou a nad všechny osobní pocity a zájmy se dokáže vždy povznést,“ poznamenává s tím, že kdo o tom pochybuje, je jen bezvýznamný pitomec.

Výše popsané principy Rath vypozoroval a zobecnil na základě mnohaletého sledování chování členů justice jak k mé osobě, tak k mnohým ostatním sprostým obviněným. „Musím říci, že jsem velmi rád, že justice konečně našla dost sil, aby se osvobodila od veteše ústavních principů a zákonů, které jim jen znesnadňují život,“ říká Rath, který pevně věří, že justice svůj boj o nezávislost na zákonech a všem ostatním vyhraje na celé čáře a co nejvíce lidí bude těžit z dobrodiní těchto pravidel. Připomíná, že naším základním novým právem je být co nejrychleji potrestán, aby celá společnost mohla žít šťastně a spokojeně.