Ještě v poslední květnové dekádě vyplývalo z článků dvou serverů navzájem si konkurujících v publikování utajovaných skutečností (Respekt a Seznam), že někdy na počátku dubna deklarovaný zástupce tajné služby členské země NATO předal české Bezpečnostní informační službě informaci, pravděpodobně získanou někdy před polovinou roku 2018 v Moskvě v ústředí Ruské vojenské tajné služby (GRU), která mluví o účasti komanda GRU na výbuchu muničních skladů ve Vrběticích v říjnu a prosinci 2014.

Baštovi to hodně připomíná historii s tzv. Mitrochinovým archivem z devadesátých let, kdy Britové postupně uvolňovali opisy přísně tajných dokumentů sovětské i ruské rozvědky, které pro ně dlouhodobě shromažďoval archivář Vasilij Mitrochin.

„Zdá se, že dubnová předaná informace byla spojena s návodem, jak ji využít,“ pokračuje Bašta s tím, že následně Česko ve své reakci přistoupilo k vyhošťování ruských diplomatů identifikovaných jako důstojníci ruských rozvědek.

Nepřišlo ale to, co ministr zahraničí, vnitra a vicepremiér předpokládal, a sice, že naši spojenci v NATO a EU nás podpoří přinejmenším stejně jako Velkou Británii v roce 2018. Stalo se tak prý ze dvou důvodů. „Nejzávažnější byl ten, že radikální český krok vyostřil situaci na hranicích Ruské federace na samu hranu ozbrojeného konfliktu kvůli obvinění RF ze státního terorismu. Přišel však v době, kdy USA a Rusko se rozhodly, že demonstrace síly na obou stranách byla dostatečně působivá a nastal čas vyjednávání a rozhovorů o míru,“ dodává.

Celý text ZDE

„O válečné štváče v tu chvíli již nikdo nestál. Proto česká vláda zůstala v největší diplomatické krizi našich novodobých dějin osamocená jako příslovečný kůl v plotě,“ píše Bašta.

Viní z toho především české tajné služby. „Hlavním důvodem, proč k této krizové situaci došlo, je systémové selhání českých zpravodajských služeb, které již má charakter jejich degenerace. Nejlépe můžeme tuto degeneraci pozorovat na postupném splývání slov zpravodaj a zpravodajec,“ uvádí.

Přibližuje výrazné rozdíly těchto dvou profesí: „Zpravodaj je člověk, který veřejnost seznamuje s událostmi a skutečnostmi, většinou pracuje v rozhlase, televizi, případně píše do novin. Zpravodajec je zaměstnancem služeb, které se nazývají (a kdysi skutečně byly) tajnými. Jeho úkolem je pozorovat, hodnotit, občas se ptát a pak o tom, co zjistí, informovat jen zákonem dané adresáty. Mezi ně zaručeně nepatří novináři,“ dodává.

V posledních desetiletích se rozdíl mezi oběma profesemi začíná stírat. „Zpravodajci sice i nadále získávají informace způsoby, které zákon dovoluje pouze jim (sledování, odposlechy, kontrola pošty), ale služby mají své mluvčí a vydávají veřejné výroční zprávy, čímž manifestují svou transformaci ze služeb tajných na zpravodajské. Dělají to kvůli tomu, že jim to umožňuje získávat silný politický vliv. Třeba pohrůžkou zveřejnění tajných informací ve vybraných novinách jako v kauze Vrbětice,“ píše Bašta.

„Logickým důsledkem takové praxe pak je, že utajené zpravodajské informace ve smyslu příslušného zákona fakticky přestávají existovat, protože se transformovaly na dvě kategorie – na ty, které již prozrazeny a publikovány byly, a na ty, které teprve prozrazeny budou,“ uzavírá svůj komentář.