„V době komunistické totality jsem vydával časopis Vokno, což byl největší časopis co do počtu výtisků,“ pochlubil se na začátku besedy pro několik desítek studentů Stárek. „V té době bylo běžné, že se samizdatové časopisy dělaly v počtu deseti kusů, tedy v tom počtu, kolik se průklepových papírů a kopíráků vešlo do válce psacího stroje. My jsme začali od roku 1978 dělat rozmnoženiny, což bylo podstatně nebezpečnější, protože tehdy cyklostyl nebo rozmnožovací technika byly pro policii nebo státní bezpečnost jako dnes zbraně. Kdo měl doma ilegálně rozmnožovací stroj, bylo to, jako kdyby měl dnes někdo doma ilegálně těžký kulomet. A i ty tresty byly za to adekvátní,“ informoval přítomné bývalý dlouholetý disident.

… navenek…

„Mocenské záměry byly držet prst na informacích,“ pokračoval dále mnoholetý ředitel Informační bezpečnostní služby. „Protože informacemi se dobře ovládá obyvatelstvo. Jaké informace poskytuje obyvatelstvu, tak takové většinou zkreslené informace obyvatelstvo má. O politických i hospodářských záležitostech. To, že se říkalo v padesátých letech, že američtí dělníci spí pod mostem a že se mají hrozně špatně, tak tehdy tomu lidi tady dokonce věřili. Postupně, jak byla železná opona děravější, a to díky rozhlasovým stanicím jako Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, tak už doba víry v komunistickou, totalitní propagandu se snižovala. V době normalizace už ani soudruzi, kteří byli u moci, neočekávali, že ti lidé tomu zvlášť věří. Oni už jenom potřebovali, aby navenek nedávali znát, že tomu nevěří.“ Prohlásil opovržlivě na adresu předlistopadové moci. „Aby byli loajální jenom z hlediska vnějšího projevu. Prostě aby na veřejnosti neříkali – totalitní moc nám lže. To bylo špatně. Myslet si mohli, co chtěli, ale strkat do květináčů sovětské praporky na 1. máje a 9. května, a to stačilo, aby prokázali loajalitu vůči tomu státu. To a informační moc má díry do informační blokády, kterou častovala obyvatelstvo, tak to je zásluha kromě těch stanic, tak v tom má zásluhu také samizdat… Ten otevíral dveře k reálnějšímu obrazu společnosti,“ uvedl dále Stárek.

Samizdat začali krymští Tataři

Pojem samizdat je podle Stárka z ruštiny. „V Sovětském svazu, který totalitu vybudoval mnohem dříve, než byla v Československu, tak jak je v překladu vyrob to sám a dej to dál. Už v této větě je obsažena metodika samizdatu. Jeho úplný začátek je u krymských Tatarů. Když jsem dělal přednášky před deseti lety, tak o nich tady téměř nikdo nevěděl. Až události kolem Krymu přinesly informace a zájem. Nutno říci, že ani nyní nemají na růžích ustláno, protože se ruská moc zase chová proti národnosti. Když se vás někdo bude ptát, čí je Krym, zda ruský, nebo ukrajinský, tak ani jedno. Jedině krymských Tatarů. To je národnost, která tam byla odjakživa.“ Krásný poloostrov, krásné místo k žití, tak se tam vždy někdo tlačí. „Stalin, těžko říci jestli záměrně, pojal ve válce ideu, protože německé jednotky se nejdříve tlačily na Baku, na zdroje nafty, tak okupovaly Krym. Ti krymští Tataři byli do té doby pod Sovětským svazem a chápali to do jisté míry také jako okupaci. Proto měl Stalin pocit, že proti německé branné moci nevystoupili nějak hrdinně. Že se nebránili a nebojovali tak, jak by měli. Rozhodl se, že s nimi zúčtuje, a to tak, jak to měl nejraději – dělal rozhodnutí globální.“ Podle Františka Stárka rozhodl, že krymské Tatary vystěhuje z Krymu všechny. „A za to, že nebyli tak loajální k jeho totalitní sovětské moci, tak toto etnikum úplně zmizí. Začalo to tím, že ‚neznámý pachatel‘ – já si myslím, že v tom měla prsty KGB – podpálil národní knihovnu krymských Tatarů a všechny jejich publikace shořely a knihovna shořela až do základů. A když je vyváželi v nákladních vagónech na Sibiř, tak měli zakázáno, aby si s sebou vzali jakýkoliv tištěný projev. Aby v krymské tatarštině neměli ani slovo na papíru. A tím měl Stalin za to, že zruší toto etnikum tím, že nebude mít vlastní jazyk. Na Sibiři už byly jen ruské školy a děti krymských Tatarů musely chodit jen do ruských škol, kde se vyučovalo rusky a kde měly zakázáno mluvit krymskou tatarštinou. A tak se počítalo s tím, že za dvě generace zruší krymský jazyk,“ přednášel pro omladinu zaníceně Stárek. 
„A tady právě přichází prvek samizdatu, kdy si krymští Tataři sami zorganizovali takzvané nedělní školy, kam chodily jejich děti – do bytů nebo modliteben, a tam je učili krymskou tatarštinu. Rukopisně přepisovali vlastně napsané slabikáře, rukopisně přepisovali, kdo si co pamatoval, celé odstavce knih dávali dohromady. Takto udrželi pomocí samizdatu svůj jazyk. Když zemřel Stalin a Nikita Sergejevič Chruščov odhalil Stalinovy zločiny – i když on také měl sám svoje zločiny – tak povolil určité části krymských Tatarů, aby se mohli na Krym zase vrátit. A to jsou základy, které tam jsou dnes. Krymská tatarština byla i na západ od Sovětského svazu, takže se publikace dostaly zpět do jejich rukou. Tady vidíte sílu samizdatu,“ ukončil část besedy host.

Nepřítel v nás samých

„To se naštěstí u nás nestalo, tady neměl Stalin za to, že se bude porušťovat. My jsme v padesátých letech ničili sami. Kdo tehdy vytvořil nějaký psaný text a dostalo se to do ruky StB, to bylo deset let natvrdo. Spisovatel Beneš vydával tehdy časopis, který byl zachycen, a dostal devět let a pak mu ještě za něco dalšího přidali,“ uvedl přední pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů. „Šedesátá léta byla do jisté míry u nás ‚uvolněním‘. To fungovalo pro lidi, kteří měli v kapse legitimaci komunistické strany. Vaculík a další. Může to vypadat jako zdánlivé tání a uvolnění poměrů, ale kdo neměl tu legitimaci, tak mu to nevyšlo. Když všechno řídila komunistická strana, tak to byla ta totalita. Každá okupace potřebuje vlastní kolaboraci. Musí získat svého člověka. To je okupace, když z okupované země vzejde taková kolaborující skupina obyvatel, která bude schopna za pomoci agresorů zemi ovládnout. To se bezezbytku po roce 1968, a hlavně v roce 1969, stalo,“ seznámil přítomné s tehdejší situací disident Stárek.

Pěkný ptáček „strýček“ Jedlička…

„Když skončily prověrky, tak se vrhli na společenské organizace. Nejprve si to vyřídili s kriticky píšícími novináři. Pak s umělci. Třeba když výtvarníci, kteří neměli novou legitimaci jejich svazu, tak jim ani neprodali olejové barvy a plátno. S hudebníky začal systém přehrávek. Vy si nepamatujete strýčka Jedličku. Ten dělal takové hlasy, mňoukal a štěkal na děti. To byl mimo jiné velký straník a zasedal v těchto komisích. Takový prostě Donutil přes děti. A hodnotil třeba rockové kapely. Byl v komisi, která hodnotila, jestli Plastic People mohou hrát. Když zahráli první skladbu, strýček Jedlička řekl – ‚ale my nejsme hluší‘ – jako že je to moc nahlas. Zvukař měl sluchátka, tak to neslyšel a ptal se na jeviště – ‚co říkal?‘ A Brabec na to: ‚Máš to vohulit, vole!‘ Tak to vohulil a bylo vymalováno,“ rozesmál přítomné František „Čuňas“ Stárek. No, oni tam šli stejně jako k recesi, protože bylo jasné, že ty přehrávky nikdy nedostanou. Oni nesplňovali podmínky ještě dříve, než brnkli. Třeba kapela neměla mít anglický název. Anglický znamená americký, nepřátelský. Nesměli zpívat anglicky. Nesměli mít dlouhé vlasy. A pak lídr měl předstoupit před komisi a oni mu kladli politické otázky, které když zodpověděl, tak to byly plus body.“
Mezi absolutně nejpřepisovanější knihy patřil podle Stárka tehdy Orwell a následoval Egon Bondy. „Vězni moc nerozuměli, za co sedím, protože jejich myšlenkové pochody na to nedosahovaly,“ uvedl v té době třikrát „natvrdo“ odsouzený disident, který byl ještě ke konci roku 1989 zavřen podle něj v jedné z nejhorších věznic, v Horním Slavkově.

Bude se to opakovat?

ParlamentníListy.cz pak zajímal Stárkův názor na jakési oživení StB, která je na druhou stranu pro spoustu lidí zapomenutou záležitostí. „Mně je divné, že to lidem nevadí,“ uvedl „Čuňas“. „To jsou lidé, kteří už jednou ukázali, jaký je jejich mravní a morální profil. Nikdo se nezmění o 180 stupňů. Ti lidé budou pořád takoví, jací byli. Mimo to, že se zapletli s tou nejhorší složkou totalitní moci – sami by měli uznat, že nemají ve veřejném prostoru co dělat. Je mi divné, že tolik lidí to akceptuje a že jim dávají další šanci.“ A nechybí dnes underground? „On stále žije, jen politická moc zatím neingeruje tak daleko, že by mu dělala potíže v jeho vlastní existenci,“ odpověděl na druhou otázku Stárek. „Jsou dvě nakladatelství, dvě internetová rádia, my máme přesně to, co jsme chtěli – vlastní sdělovací prostředky, komunikační kanály. Fakt je ten, že nyní začíná tlak ze strany moci přes finance. Že nám dávají pokuty za hlasitou hudbu. My jsme schopni se bránit proti státní moci. Možná že na to dojde, že budeme muset opět vystupovat proti úředníkům, kteří zneužívají moc. Jsou to stejné situace – neřekl bych, že by někoho zavírali nebo vyvlastňovali. Mainstream se na okraj pořád dívá spatra. Nevadí mu, že se tomu okraji něco děje. Když je perzekuován. A tam začínají náznaky totality. Že je potlačený okraj. To bylo za komunismu i za fašismu. Nejprve na Židy a cikány…,“ uzavřel dlouholetý disident.