Patnáctiletý Amir a o rok starší Ahmed v současné době pobývají v uprchlickém táboře v Dahúku, který se nachází v iráckém Kurdistánu. Většinu času tráví sledováním televize. V jednu chvíli přepínají na propagandistický kanál Islámského státu a poznávají se na záběrech z výcvikového tábora pro dětské vojáky v Mosulu. „Amire, tam to jsme my!“ zvolá najednou Ahmed a dodává, že jim džihádisté dávali drogy, aby věřili v jejich ideologii. Oba bratři prošli tvrdým výcvikem a z Mosulu se jim podařilo utéci před půl rokem.

Podle Kuntz je obtížné určit, kolik dalších vojáků v dětském věku prošlo výcvikem Islámského státu. Nicméně odhady hovoří asi o 1500 chlapcích a jejich počet bude přibývat, protože na území pod kontrolou ISIS je údajně přes třicet tisíc těhotných žen. Oba bratři však většinu svého života prožili svobodně a dle svých slov se jim nevedlo nijak špatně. Hráli fotbal, lezli po horách a dělali vše, co dělají děti v jejich věku. Vše se změnilo v srpnu 2014, kdy byla přepadena jejich vesnice v regionu Sindžár. Amir a Ahmed byli odvezeni pryč na korbě nákladního vozu.

Džihádisté je odvezli do Mosulu, kde byli cvičeni společně s dalšími asi dvěma sty dětmi. „Chtěli po nás, abychom zapomněli na to, že pocházíme z kmene jezídů. Museli jsme držet jazyk za zuby,“ říkají bratři a vyprávějí podrobnosti o tom, jak probíhal jejich všední den ve výcvikovém táboře. „Ráno před východem slunce jsme se museli modlit. Potom nás učili, jak rozebrat kalašnikov, sestavit improvizované výbušné zařízení nebo odpálit výbušnou vestu. Při samotném bojovém výcviku nás bili holemi a kopali do žaludku,“ vyprávějí bratři zkroušeně.

Celý text v angličtině máte k dispozici ZDE.

„Navlékli nás do černých uniforem a vzali nás do přední bojové linie, abychom prý poznali své nepřátele. Tedy PKK, jezídy a Pešmergy. Jednou přímo před námi uřízli hlavu muži z kmene jezídů. Vyhrožovali nám, že nás stihne stejný osud, pokud nebudeme konvertovat,“ říká Ahmed a Amir dodává, že byli nuceni polykat pilulky. „Všimli jsme si, že dospělí byli po jejich polknutí odvážnější a odhodlanější. Když jsme si je vzali, také jsme se přestali bát a začali jsme věřit tomu, že jezídové jsou naši nepřátelé,“ vypráví Amir.

Oběma bratrům se přesto podařilo být po dlouhou dobu v kontaktu s jejich matkou, protože měli schovaný mobilní telefon. Posílali jí krátké zprávy, ve kterých jí psali, že jim chybí či že jsou stále naživu. Jednou však stráže mobilní telefon našly a bylo zle. „Odtáhli mě do samostatné místnosti a dali mi asi 250 ran kusem vodovodního potrubí, při kterém mi zlomili hrudní kost. Kost mi potom narostla nakřivo a dodneška mi vyčnívá z trička,“ říká Ahmed a při vyprávění se mu znatelně lesknou oči od slz.

Jednou v noci se bratři a další dva chlapci rozhodli svým trýznitelům utéci. Po devíti dnech plných strádání se jim podařilo dostat na území ovládané Pešmergy. Amir a Ahmed se posléze shledali se svojí matkou a snaží se s její pomoci na svá traumata zapomenout. „Když v noci pláčou, přinesu jim vodu. Když citují Korán, jemně jim přikládám ruku k ústům. Pevně věřím, že čas všechny rány na duši zhojí a oba moji synové budou moci žít normálním životem,“ cituje německá reportérka jejich matku.