„,Socialismus s lidskou tváří‘, slogan, s nímž tehdy přišel stranický progresivista Radovan Richta, se spojil s tvářemi politiků, které lidi brali jako nezdiskreditované. Vzešla z nich časem silná čtyřka: Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský a Ludvík Svoboda. Podpora politiky KSČ byla roku 1968 z dnešního pohledu neuvěřitelná, vrcholní představitelé se stali skoro modlami... Jenomže jak to po letech dopadlo? Podpora ‚státostrany‘ se v roce 1989 rozplývala a Milouš Jakeš se svými melody boys to nijak zvrátit nemohl,“ říká Zdeněk Čech pro ParlamentníListy.cz. „A pokud se čas od času vynoří dohady, jestli šlo nadšení z obrody socialismu v osmašedesátém přenést do prvních krůčků obnovené české demokracie, pak říkám, že ano, nějaké reminiscence tu byly, ale vytěžit se z nich prakticky nic nedalo.“

Ale tenkrát? Počátek převratného roku 1968 přinesl změnu faktické hlavy státu, protože tou byl první tajemník ÚV KSČ, nikoli prezident, přinesl očekávání reforem, ale časem i dráždění „ruského medvěda“ holou rukou.

Slova Chruščova a Brežněva

Každá změna má své kořeny. Podle Čecha tkvěly do značné míry ve slovech dvou sovětských státníků. V roce 1956 přednesl na XX. sjezdu Komunistické strany SSSR Nikita Chruščov projev „Kult osobnosti a jeho důsledky“, v němž kritizoval Stalinovy zločiny. I když byl projev v podstatě přístupný jen některým špičkám komunistického světa, dostal se z kanceláře Polské sjednocené dělnické strany přes izraelskou rozvědku Šin bet a média dál do zahraničí. Brzy pak bylo jasné, že se svět Marxovy víry musí zbavit stalinských názorů a změnit se, má-li být úspěšný a nějak fungovat.   

Následně řekl v roce 1967 Leonid Brežněv v Praze československým komunistům: „Eto vaše dělo,“ čímž naznačil, že se o postavení a moc dosluhujícího šéfa našeho státu Antonína Novotného starat nehodlá, a ať se tedy Češi a Slováci zařídí po svém. Poměry se pak tady za nějakých pár týdnů začaly uvolňovat.

„Dnes máme tendenci vnímat komunisty jako stranu na okraji, ale tehdy byli alfou a omegou politického života ve všech zemích pod sovětským vlivem. Šlo v zásadě o to, čemu se dá politologicky říkat světské náboženství. Dvacáté století poznalo v Evropě dvě jeho formy: rudou víru se svatou trojicí Marx, Engels, Lenin a víru hnědou s prorokem Adolfem Hitlerem. K té rudé se v dávných časech hlásila i sociální demokracie, vždyť komunistické strany vznikly často odštěpením od sociálních demokratů,“ vykládá Čech s tím, že právě od roku 1956, od pádu Stalina coby politického boha, bylo zřejmé, že rudé náboženství potřebuje reformy. Názorové, společenské a hospodářské. Hodně se o nich v Československu mluvilo, ale většina předáků „státostrany“ z nich měla obavy a téměř strach.  

Hlavním architektem hospodářských změn té doby byl ekonom Ota Šik. Stále se uvažovalo o vyřešení „kvadratury kruhu“, tedy o uplatnění tržních prvků v socialistické ekonomice. „U nás to fungovalo především na bázi důsledně plánovaného hospodářství, kdy se něco podařit mohlo, a něco naopak ne. Pokud měli plánovači velké oči, končilo to obvykle blamáží,“ podotýká Čech a říká, že „jak by měl v plánovaném hospodářství fungovat volný trh, to vlastně nemohl vědět nikdo“.

• Více z rubriky České osmičky ČTĚTE ZDE 

Změna v KSČ

Dlouho byl v zemi prezidentem i prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) Antonín Novotný. Reformistickou opozici měl časem coby rudý konzervativec proti sobě silnou, jenomže v nejvyšším stranickém vedení nacházel pořád ještě dost opory. Ovšem Brežněv mu v prosinci 1967 nepomohl – neměl ostatně Novotného coby přítele svého někdejšího protihráče Chruščova příliš v lásce. Patovou situaci ve straně vyřešil nakonec sám Novotný, když do funkce prvního tajemníka navrhl slovenského komunistu Alexandra Dubčeka, který pak byl počátkem ledna 1968 zvolen. „Nebojte se, je to dobrý,“ řekl prý tehdy svým stoupencům Novotný. „Dubček je slaboch, na funkci nestačí a tajemníci jsou poserové. Ještě na nás dojde!“

„No, nedošlo, vesla se nakonec chopili jiní,“ podotýká pro ParlamentníListy.cz Čech. „Ona ta doba na sklonku Novotného vlády byla už plná pohybu a dalo by se říct, že ‚těhotná událostmi‘. Uvolňovaly se poměry v kultuře, což třeba vedlo k nové vlně československého filmu, vznikala zajímavá literární díla a tak dál. Na chmelové brigádě jsme si zpívali Želvu od Olympiku a milovali americký hit Massachusetts. Chodil jsem tenkrát na střední ekonomickou školu pro zahraniční obchod. Zdánlivě se ovšem situace v zemi počátkem roku 1968 moc neměnila. Alespoň nám to tak připadalo. Všechno přišlo až o trochu později a bylo to tenkrát pro nás studenty na pár měsíců krásné.“

Zbabělý Dubček?

Stále sílí názory, že byl Alexander Dubček slabý a zbabělý politik. „Bavme se o tom, proč se v roce 1968 našel jediný statečný člověk, kterému jsem proto udělil státní vyznamenání, a to byl František Kriegel, a proč se všichni ostatní podělali hrůzou,“ zaútočil skrytě na Dubčeka ve svém nedávném projevu současný prezident Miloš Zeman a vlastně jen zopakoval to, co kdysi otevřeně řekl ParlamentnímListům.cz. „Mně zakazují vulgarismy, ale toto doufám vulgarismus není. A mimochodem, vůbec jim to nepomohlo. Nejdřív dostaly tyto idoly funkci předsedy Federálního shromáždění, pak už jenom klesly na velvyslance v Turecku, a pak už ani to ne.“

„Dubček znal velmi dobře partajní zákulisí, vždyť ve straně řadu let fungoval na vysokých místech. Nemyslím si ale, že oplýval nějakou obrovskou vnitřní silou. Na rozdíl od jiných politiků se za určitých okolností dokázal rozplakat a nebyly to naplánované slzy dojetí, jak to dělají ostatní. Prostě když byl pod tlakem, tak mu vytryskly slzy. Na druhou stranu je třeba říct, že se v roce 1944 zúčastnil Slovenského národního povstání a byl tehdy raněn. A jeho bratr Július padl. Zbabělost v pravém slova smyslu bych mu nevyčítal. Strávil dětství v sovětské střední Asii, Rusům důvěřoval a nejspíš si ani ve snu nemohl představit události, které pak v osmašedesátém přišly,“ dodává k tomu publicista.

Podle Zdeňka Čecha si tehdy ostatně skoro nikdo neuměl představit, že by do Československa vtrhly tanky Varšavské smlouvy. Jeho otec, diplomat a odborník na mezinárodní právo, uvažoval v právních intencích. „To, že by silnější spojenec napadl v době hlubokého míru svého slabšího spojence, jak se později stalo, nepřicházelo prostě v úvahu, bylo to právně nepřípustné,“ vysvětluje s tím, že určité historické paralely mohly ovšem sloužit jako varování. Například nepokoje v Berlíně roku 1953 či potlačení maďarského povstání roku 1956. Jen málo lidí se však v lednu roku 1968 obávalo toho, že se historie zopakuje.