V Itálii proti sobě stojí tři větší politické síly. Na jihu země je to Hnutí pěti hvězd, které získalo 32 procent hlasů. Na severu zvítězila koalice vedená Ligou, dříve známou jako Liga severu. Uskupení tří stran, ve kterém sehrál roli i dnes dvaaosmdesátiletý premiér Silvio Berlusconi, získalo 37 procent hlasů. Třetí silou je demokratická levice. Lídři všech tří táborů mají pocit, že by zradili své voliče, kdyby se spojili ve volební koalici se svými oponenty, což v podstatě vede k povolebnímu patu.

Lize pomohlo k úspěchu téma uprchlické krize, která Itálii trápí opravdu hodně, a schopný lídr. „Velký úspěch Ligy s uprchlickou krizí samozřejmě souvisí. Její nový lídr Matteo Salvini vystupuje jako člověk, který není rasista. Jedním z poslanců zvolených na kandidátce Ligy je Nigerijec. Prezentuje se naopak jako ochránce italských zákonů a národní identity, který migraci nezavrhuje, pokud se nově příchozí chtějí integrovat. Ve vztahu k Evropské unii Liga zdůrazňuje subsidiaritu, tedy důslednou obranu rozhodování na nejnižší možné úrovni. O odchodu z EU neuvažuje. Referendum o euru a eventuální vystoupení z eurozóny byly v programu Hnutí pěti hvězd (M5S), nicméně po volebním úspěchu od tohoto tématu také ustupuje,“ podotkl Bělohradský.

Hnutí pěti hvězd na jihu země uspělo díky slibu zavedení nepodmíněného příjmu, což byl podle českého filozofa žijícího desítky let v Itálii ten vůbec nejpopulističtější slib, který prakticky nelze splnit.

„Lidé už žádají o příslušné formuláře, ačkoli je jeho zavedení v nedohlednu. Je to absurdní nedorozumění, nejde přece o pokračování starých státních podpor, ale o radikálně nové pojetí občanství, kdy integrace do společnosti už nezávisí na zaměstnání. Volební slib, že ‚nikdo nemá žít s méně než 780 eury v případě jedince a 1 683 eury u rodin se dvěma syny‘, ale splnit nelze. Znamenalo by to zvýšit mandatorní výdaje o 29 až 44 miliard eur, které jednoduše chybějí,“ pokračoval.

Italská ekonomika se sice zase pomalu staví na nohy, ale rozhodně ne tak rychle, aby si stát mohl dovolit takové výdaje. Svou roli v tom nepochybně hraje i to, že je Itálie pevně svázána s eurem. Když politici přijímali evropskou měnu, věřili, že euro donutí Itálii k nutným reformám a modernizaci státu. Jenže se ukázalo, že tenhle předpoklad nebyl správný.

„Itálie se stala členem měnové unie z důvodů mezinárodní prestiže. Její politické a ekonomické elity, reprezentované tehdy křesťansko-demokratickým ekonomem Romanem Prodim, nechtěly, aby jeden ze zakládajících a vždy velmi proevropsky smýšlejících států zůstal mimo eurozónu. Je ale pravda, že odpor proti přistoupení Itálie k euru byl velký, zejména ze strany ‚rýnského kapitalismu‘, jak zejména italští katoličtí politici říkají protestantské ekonomické ideologii představované především Německem, Nizozemskem a Lucemburskem. Romano Prodi umělou finanční operací v podobě vynucené půjčky majitelů bankovních účtů na chvíli zkrotil italský státní dluh, který ale podobnými triky nemůže být zkrocen dlouhodobě, stále roste. Eurozóna je pro Itálii svěrací kazajkou, kterou si sama dobrovolně nasadila, aby se přinutila k radikální, a proto nepopulární modernizaci správy státu a nelítostnému snížení plýtvání veřejnými penězi. Nefunguje, jak by měla,“ uvedl Bělohradský.

To všechno jsou faktory, které podle Bělohradského povedou k vytvoření nějaké přechodné vlády a k brzkým předčasným volbám. Otázka je, zda předčasné volby něco vyřeší, protože v Itálii se jaksi zadrhlo střídání elit. Dalším problémem je zkostnatělost institucí. Ty se sice přejmenovávají a převlékají do nového hávu, ale v jádru fungují stále stejně neefektivně. „Možná by pomohlo nastolení nějaké přechodné ‚diktatury soudní moci‘ po vzoru starého Říma,“ podotkl Bělohradský.