„Soustředí se na dvě kauzy. První je případ z roku 1988, který novináři označují jako ‚Olšanské hřbitovy‘ (téma otevřel server Hlídací pes, nejnovější vývoj zachycuje například CNN Prima News). Důkazní materiál použitý v soudním procesu, vedený Fremrem, manipulovala Státní bezpečnost (StB).

Ke kauze ‚Olšanské hřbitovy‘ se v archivu bezpečnostních složek nachází sedm kartonů archivních materiálů, které doposud nikdo systematicky nestudoval. Historici dále budou zkoumat okruh případů z let 1983–1985, týkajících se soudních procesů s emigranty, které se nacházejí v Archivu hl. města Prahy. Ústav pro studium totalitních režimů již oficiálně požádal o povolení studia daných materiálů,“ píše se ve zprávě ústavu.

Emigraci komunistický režim tvrdě trestal podle paragrafu 109 trestního zákoníku z roku 1961 (který byl později několikrát novelizován). Kromě odnětí svobody přicházeli emigranti o majetek a občanství, zatímco jejich příbuzní, kteří zůstali v republice, se stali předmětem šikany komunistického režimu. Za nedovolené opuštění republiky bylo odsouzeno více než 110 000 lidí, což z nich činí nejvíce pronásledovanou skupinu obyvatel v komunistickém Československu.

Těmito tresty přitom komunistická justice porušovala nejpozději od roku 1975 (či 1976) mezinárodní dohody, které se zástupci režimu zavázali dodržovat. V roce 1990 proto byly tresty pro emigranty zákonem 119/1990 Sb. označeny za politické a oběti těchto procesů byly plošně rehabilitovány. 

O tom, jakým způsobem komunistická justice emigraci postihovala, ukázal na příkladu Karla Kryla v revue Paměť a dějiny 03/2014 historik ÚSTR Petr Blažek. Článek si můžete přečíst zde.

„Justiční systém byl mezi lety 1948–1989, stejně jako Státní bezpečnost, nedílnou součástí komunistického totalitního režimu a jako takový se v bezpočtu případů přímo podílel na perzekuci jednotlivců, kteří se režimu tak či onak znelíbili. Je nutné mít na vědomí, že za komunismu neexistovala nezávislost soudní, výkonné a zákonodárné moci. Vše sloužilo potřebám moci, vládě jedné strany. Jedním z důvodů, proč byl Ústav pro studium totalitních režimů zřízen, je zkoumat, jakým způsobem komunistická represe fungovala a jak dopadala na jednotlivce,“ komentoval zřízení badatelského týmu ředitel ÚSTR Ladislav Kudrna.

Zkoumat období nesvobody včetně činnosti represivních složek komunistické totalitní moci je povinností Ústavu pro studium totalitních režimů, která vyplývá ze zákona č. 181/2007 Sb. Výsledky bádání v obou kauzách budou prezentovány na stránkách historické revue Paměť a dějiny, kterou ÚSTR čtvrtletně vydává.

„Senátoři M. Hilšer a H. Marvanová přišli se zajímavým odhalením, že soudce Fremr soudil řadu emigrantů v nepřítomnosti, a to R. Fremra diskvalifikuje. No jo, ale teď je velkou otázkou, kolik takových ústavních soudců Senát v minulosti schválil a nikomu to nevadilo... Řada ústavních soudců totiž ve své minulosti byla v KSČ a soudila i za minulého režimu. Emigrantů bylo přes 300 000... Senátem mohl projít s podobným problémem nejeden z kandidátů a byl odsouhlasen... Tak to si Senát tímto dává i domácí úkol. Pokud se měří R. Fremrovi tímto metrem, měl by být uplatněn i teoreticky zpětně. Nebo když to nevadilo dříve (a za mého působení v Senátu to nikoho nenapadlo), je otázka, zda to má náhle nabýt takové váhy nyní. Poměříme tímto metrem i současné ústavní soudce? Otevřela se nám Pandořina skříňka, zdá se...,“ okomentoval to bývalý senátor Jiří Šesták.

Senát v roce 2013 například schválil prezidentu Zemanovi jako kandidáta do Ústavního soudu Jaroslava Fenyka, od roku 1988 vojenského prokurátora, který si během roku do listopadu 1989 stihl připsat několik kontroverzních kauz. Přesto byl Senátem do Ústavního soudu schválen a následně se zde stal dokonce místopředsedou Pavla Rychetského. Tento oceňovaný odcházející předseda tribunálu byl členem KSČ v letech 1966- 1969, později ale podepsal Chartu 77.

Členem KSČ byl z minulého Ústavního soudu též soudce Jan Filip, rovněž předseda stranické organizace na brněnské právnické fakultě.