Vojenská pověst české armády je podle něj velmi dobrá, i když se kvůli politickým rozhodnutím zcela nezdařily plánované modernizace. Česku také podle něj chybí politici, kteří mají strategické myšlení.

Česká republika společně s Polskem a Maďarskem vstoupila do Severoatlantické aliance 12. března 1999. Staly se tak prvními členy Varšavské smlouvy, někdejšího nepřítele NATO, kteří řady aliance rozšířily. Šedivý je přesvědčen, že bez vstupu do NATO by české vojsko bylo zcela jiné než nyní, protože by bez spolupráce se spojenci zakonzervovalo stav z doby zrušení Varšavské smlouvy. „Byli bychom armádou, nechci říct zaostalou, to určitě ne, ale armádou, která by nebyla pokrokovou a která by nebyla tak dobrou, jako je dnes,“ řekl. Vstup do NATO vnímá jako obrovský přínos, ze kterého Česká republika profituje.

Příprava na členství podle něj nebyla jednoduchá, protože armáda se musela vypořádat s řadou vnitřních problémů. Jako jeden z nejviditelnějších zmínil krizi v letectvu, které při nehodách přišlo o několik strojů. Složitá byla i personální oblast, kdy z armády odešel velký počet generálů. „Byla to složitější doba, někdy jsme byli úspěšnější, někdy ne, ale celkově bych řekl, že byla velmi pozitivní,“ poznamenal.

Aliance byla podle něj vůči novým členům vstřícná, mohli se účastnit již s předstihem většiny jednání orgánů NATO. Ze strany aliance zaznívaly zřetelné požadavky, co mají noví členové udělat. Výtky bývaly řečeny decentně a diplomaticky, s polským a maďarským kolegou proto nadcházející spojence vyzývali, ať řeknou na rovinu, co dělají špatně. „Odpověď zněla: Vážení, je to vaše odpovědnost, my vám říkáme, v jaké oblasti děláte chybu a vy sami tam musíte přijmout vlastní opatření. My vás nechceme vést za ručičku, protože jste suverénní a schopní si ty problémy vyřešit sami,“ řekl Šedivý.

Představitelé armády byli podle něj v té době zvyklí, že strategická rozhodování byla přijata v Moskvě a do Československa přišly požadavky na jejich realizaci. „Nám chyběla, a myslím si, že nám chybí pořád, generace politiků, kteří se dovedou dívat na problémy a rozvoj státu ze strategického pohledu,“ řekl. Příkladem je podle něj debata o vztazích k Rusku a Číně, ve které převládají osobní názory a zkušenosti a přijímání krátkodobých řešení nad dlouhodobými. „Chybí zkušenost historie, kterou mají velké národy jako Američané nebo Rusové,“ dodal.

Za další problémy, kterým musela armáda v době vstupu čelit, označil například potíže s bezpečnostními prověrkami kvůli chybějícímu zákonu o ochraně utajovaných skutečností. Potíže způsobovala i neznalost angličtiny na úrovni nižších důstojníků. Šedivý poznamenal, že v té době se musely peníze více investovat do lidí než do modernizace techniky. A to i například proto, že řada lidí v armádě se nesmířila s členstvím v kdysi nepřátelské organizaci. On sám od spojenců nikdy neslyšel výtky, že byl členem nepřátelského uskupení. „Nikdy nikdo neřekl: Hele, tys po nás chtěl střílet a dneska nám něco budeš říkat,“ podotkl.

Rozdíl mezi tehdejší českou armádou a spojenci vidí i v přístupu k vojákům. „Když za socialismu přijel generál, všichni se báli, jak je zostudí, poníží,“ poznamenal. Při studiu v USA se ale setkal s tím, jak generál, který byl v obličeji pomalovaný maskovacími barvami, diskutoval se seržanty o účelu mise v Somálsku. „Byl jedním z těch vojáků, to je ten zásadní rozdíl. Oni tu osobnost vojáka akceptují,“ řekl.

Současná armáda se podle Šedivého přes některé chyby, které přičítá špatným politickým rozhodnutím v souvislosti s pouze částečnými modernizacemi, vyvíjí moderně. Armáda má podle něj obrovský lidský potenciál, protože vojáci do ní chtějí vstupovat. Poznamenal, že například na loňském cvičení NATO v Norsku bylo chování, oblečení či vybavení českých vojáků srovnatelné se spojenci.