„Ha, ha, ha, tak jsme s nima na nějakou dobu zase vyjebali!“ To se doslechl Jaroslav Doubrava u magistrátu v Ústí na Labem od tří urostlých, dobře oblečených a smějících se cikánů, kteří šli zrovna kolem a otevřeli obálku s rozhodnutím o přiznání sociálních dávek. Vyprovokovalo ho to k sepsání knihy Cikáni (Romové) aneb to, o čem se nesmí mluvit, která právě vychází. Ostatně autor už dostal celou řadu nenávistných e-mailů a je velmi zvědavý na další reakce.

Změna k lepšímu

„Nevadí mi cikán, ale vadí mi flákající se cikán. To není rasová záležitost. To ale může pochopit jen ten, kdo se dokáže zvednout ze židle a podívat se do prostředí, ve kterém ti lidé žijí. Třeba jako v Ústí nad Labem,“ říká s tím, že ve středu 18. srpna vyzval senátory, aby se zajeli podívat do lokalit, kde jsou cikáni většinou. Jak tvrdí, asi marně. I přesto byla přijata tehdy projednávaná novela zákona o pomoci v hmotné nouzi.

„Piráti to chtěli zamítnout, ale zvítězila většina rozumných. Zvláště zajímavé bylo vystoupení Jiřího Čunka, který má vlastní zkušenosti, a po něm už nebylo třeba cokoliv dodávat,“ doplňuje.

Změna zmíněného zákona přináší několik novot. Podle Doubravy: „Konečně umožní strhávat peníze ze sociálních dávek za to, když děti nebudou chodit do škol, protože klíčové je vzdělání. Konečně se z dávek budou moci strhávat pokuty. Protože pak se budou muset nepřizpůsobiví cikáni začít chovat konečně trochu jinak než nyní. Je velká škoda, že cikáni, kteří dosáhnou vysokého vzdělání, v těch komunitách nezůstanou, aby je ovlivňovali a dávali příklad. Většinou se zařadí mezi majoritu.“

Stížnosti na Romy

Senátor Jaroslav Doubrava z Ústí nad Labem má nespočet drsných historek o cikánech, jak jim říká. „Manželka dělala na škole tajemnici. Jednou přišla domů v šoku z toho, co se dozvěděla od jedné učitelky páté třídy. Jeden cikán tam měl přes tři sta zameškaných hodin už v pololetí a kantorka se ho ptala, z čeho bude žít, když nebude umět číst, psát a počítat. On bez rozmýšlení vypálil, že ze sociálních dávek jako táta. To je silný kafe,“ vypráví.

Zdůrazňuje, že kniha Cikáni (Romové) aneb to, o čem se nesmí mluvit není namířena proti všem cikánům, ale jen proti těm, kteří nepracují a s nataženou rukou křičí, že potřebují peníze na živobytí a pro děti. „Znám několik případů, kdy jejich děti dostaly věci do školy a nové oblečení. Vzápětí to otcové rozprodali po hospodách a děti naříkaly, že nemohou do vyučování, protože nemají nic na sebe,“ podotýká s tím, že je to nefér vůči lidem, kteří jsou ve stejné nebo horší situaci a mají jen jednu nevýhodu, kterou je fakt, že se narodili s bílou kůží.