Jak v oficiálním Havlově životopise z roku 2014 později vzpomínal jeho tehdejší mluvčí a dnes ředitel jeho knihovny Michael Žantovský, když po volbě 29. 12. 1989 dorazil nově zvolený prezident Československa na Hrad, zaměstnanci zdědění po Gustávu Husákovi jej přivítali „se vší vřelostí, nenuceností a oroseným čelem rukojmích al-Kájdy“.

Proto bylo jasné, že nový prezident bude sázet především na své známé z disentu. Nejblíže mu byl právě Michael Žantovský, spojka sametové revoluce na americkou agenturu Reuters, o kterém Havlova přítelkyně Jitka Vodňanská napsala, že již během roku 1989 Havla všude hlídal a dohlížel na jeho politický osud. Nyní přišel s prezidentem na Hrad jako jeho tiskový mluvčí, velmi rychle se stal též „politickým koordinátorem“ a nejvýznamnější postavou Havlova týmu, které ostatní přezdívali „ředitel zeměkoule“.

Kromě něj byli nejbližšími poradci Alexandr Vondra a Jiří Křižan, kteří byli Havlovi nejblíže již během revoluce. Vondra se stal hlavním hradním expertem na zahraniční politiku. Svou kvalifikaci vysvětloval: „Studoval jsem na Karlově univerzitě zeměpis a kupoval jsem si noviny“.

Další Havlovi lidé obsadili různé úřednické pozice. Folkový a rockový hudebník Ladislav Kantor začal řídit prezidentský sekretariát, jakkoliv i Žantovský uznává, že pro svou prchlivou a vznětlivou povahu neměl předpoklady řídit cokoliv. „Kantor se vyznačoval neúprosnou, dobrmanskou věrností svému vůdci, bránil ho před každým nevítaným – a někdy i vítaným – vyrušením a nadělal si díky tomu dlouhou řadu nepřátel, z nichž k ne právě bezvýznamným patřila Olga,“ popsal jej poté.

Vedle toho byly na Hradě za Václava Havla zřízeny i kurioznější pozice, třeba jeho kolegyně z disentu, spisovatelka Eda Kriseová, fungovala slovy Michaela Žantovského jako „dobrá víla“. „Naplňovala v nepřítomnosti Olgy, která se rozhodla držet se od Hradu dále, Havlovu hlubokou potřebu starostlivé mateřské péče, schopné ho uklidnit a usměrnit v okamžicích, kdy začal propadat zmatku,“ líčil mluvčí. Svůj úkol „dobré víly“ prý někdy brala až příliš doslovně, takže se na Hradě odehrávaly takové věci, jako že vrchnímu veliteli vojsk přivedla zcela neznámého léčitele, který měl hlavě státu „drhnout karmu“.

Posledním, kdo přibyl do sestavy Havlem důvěrně nazývané „pytel blech“, byl na jaře 1990 Karel Schwarzenberg, který se stal ředitelem Kanceláře prezidenta republiky. „Věrností, přátelstvím, štědrostí, dobrou náladou a osobním kouzlem bohatě vynahrazoval, čeho se mu možná nedostávalo na manažerských schopnostech,“ představil Žantovský kancléře, kterému všichni říkali krátce „kníže“, případně žertovně „Jasnosti“.

Později dorazili další lidé podobného ražení, třeba hudební publicista Jan Rejžek se stal expertem na armádu. Nebo herečka Bára Štěpánová, která Václavu Havlovi přinesla na Hrad koloběžku (poté, co si kdesi v televizi postěžoval, že hradní chodby jsou strašně dlouhé), zaslechla, že zrovna potřebují sekretářku, tak už tam zůstala. „Další přátelé se našli v hospodách, divadlech a obskurních akademických institucích. Nakonec přibyli i ekonom s právníkem,“ popsal Žantovský svéráz tehdejší hradní personalistiky.

Některá místa ale vyžadovala nějakou odbornost a kvalifikaci. Žantovský ve své knize popisuje, jak probíhalo výběrové řízení na náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky, který ze zákona musel mít hodnost generála. „Havel ustavil k tomuto účelu výběrovou komisi skládající se z poradce pro poradce pro domácí a bezpečnostní politiku Jiřího Křižana, svého hereckého imidžisty Petra Oslzlého (brněnský divadelník Oslzlý měl podle Žantovského působit v Listopadu 1989 i později na Hradě jako hlavní strážce Havlovy image – pozn. aut.), Edy Kriseové, o níž se vědělo, že je ve spojení s vyššími sférami, a ze mě, jelikož jsem býval psychologem,“ vzpomíná mluvčí.

Na chodbě čekali čtyři adepti, kteří všichni odpovídali vesměs stejně. Tak na to Žantovský šel jinak. „Nakonec mě napadlo zeptat se jich, co před usnutím čtou. Jeden zřejmě četl jenom řády a rozkazy, druhý znal celou marxistickou klasiku v ruštině a třetí, o něco osvícenější, měl zálibu v historii bitev a tažení od Hannibala po von Clausewitze. Čtvrtý, velitel protiletecké raketové brigády, dlouho váhal a nakonec zakoktal: „Hlava XXII“. Žantovského, který dílo jejího autora překládal do češtiny, okouzlila odpověď natolik, že se zmíněný velitel protiraketové brigády okamžitě stal náčelníkem prezidentské vojenské kanceláře.