Avizovaná schůzka na Pražském hradě se odehrála v komornější atmosféře, než si ji hlava státu i vládní představitelé představovali. Za prezidentem Petrem Pavlem dorazil jen ministr práce Marian Jurečka, aby mu představil konečnou podobu svého návrhu důchodové reformy. Hnutí ANO svou účast na setkání zrušilo. Samotný návrh zavádí mechanismus, který navazuje hranici pro odchod do starobního důchodu na naději dožití. „Je to jedno z mála možných řešení. Tak dlouho se ve směru udržitelnosti penzijního systému nic nedělalo, že už nic moc jiného nezbývá. Chápu, že je to nepříjemné, ale dělat citlivé kroky v době, kdy v systému každý měsíc chybí osm miliard korun, lze jen těžko. A těchto aktuálně osm miliard měsíčně si stát půjčuje a platí za ně úroky. Je to vlastně paradoxní, protože v ekonomice panuje vysoká zaměstnanost a demografická pohroma ještě ani nenastala,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Dufek, hlavní ekonom Banky CREDITAS.

Ekonom Lukáš Kovanda upozorňuje, že žádný důchodový systém na světě není ideální. „Vždy je to otázka nějakého kompromisu. Mně to přijde celkem logické, protože věk odchodu do důchodu se bude zvyšovat jenom v tom případě, že se skutečně prokazatelně bude prodlužovat věk dožití a ta doba, po kterou by lidé měli v penzi trávit svůj život. To dává smysl, byť samozřejmě klíčová výtka může být ta, že i když se zvyšuje věk a také naděje dožití lidí ve věku 50 let, tak to nemusí být tak, že se zvyšuje také doba, po niž prožijí život ve zdraví. Vyšší věk přináší vyšší pravděpodobnost diskvalifikujících onemocnění nebo dlouhodobých zdravotních problémů, a to se samozřejmě pracuje těžce. Ale kdo bude na svůj věk standardně fit, tak ten by toto prodloužení věku odchodu do důchodu měl zvládnout,“ říká pro ParlamentníListy.cz Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank.

Omezení zásluhovosti systému, ale jiné řešení není

Návrh důchodové reformy obsahuje postupné parametrické úpravy směřující ke zpomalení růstu nově přiznávaných důchodů, tedy nižší výpočet nových penzí. „Lze to chápat jako nespravedlivý krok, který de facto omezí zásluhovost systému, ale co jiného lze v tuto chvíli dělat? Když byl čas se na problém stárnutí populace připravovat, tak se nic moc neřešilo. Když se udělal první pokus alespoň o nějakou reformu, která by vytvořila polštář úspor, tak byl tento krok následně bez náhrady zrušen. Takže zbývají jen dvě možnosti: zvyšovat daně, nebo omezit růst výdajů penzijního systému. Asi si nemá smysl dělat iluze o tom, že třeba někdo dokáže jen tak během roku ušetřit ve státním rozpočtu 100 miliard korun,“ poznamenává Petr Dufek.