Robert Fico poprvé od atentátu promluvil na veřejnosti. Prohlásil, že k útočníkovi necítí nenávist. Ale z rozdmýchávání nenávisti obvinil slovenskou opozici, na což rozhořčeně reagovali čeští novináři, že se „Fico vůbec nezměnil“ a „nešel do sebe“. Nemají být dotyční naopak „takhle mrňaví“, vzhledem k tomu, co šíří?

Každá mince má dvě strany a vždy jde o výsledek složený z vícera činitelů a řady neznámých. Každopádně projev Roberta Fica mi přišel v zásadě v pořádku. Když si uvědomíme, že na něj byl spáchán atentát a ocitl se v bezprostředním ohrožení života, tak byl jeho proslov – alespoň dle mého soudu – klidný, soustředěný, věcný a v mnohém odvážný. Pojmenoval řadu věcí, o nichž se nemluví, tak, jak se mají. Sic ne třeba doslova, ale kdo chce a tuší, dosadí si poměrně snadno konkrétní činitele.

Co mně ovšem nepřišlo úplně v pořádku, byl onen smířlivý přístup k atentátníkovi Cintulovi a jeho takřka „vyvinění“. Chápu, že Robert Fico chtěl ukázat smířlivost, a navíc umocnit vinu agresivních progresivistických médií a politiků hlavního proudu. Nicméně v tomto ohledu jde dle mého o ne úplně bezpečnou hru. Napříště pak může kdejaký útočník, jeho obhájci či příznivci tvrdit, že byl pouze prostředkem, jenž byl vytrvalou propagandou a masírkou zfanatizován. Jakkoliv řada oněch pologramotných, úplatných a bezpáteřních novinářů a politiků nese na atentátu svůj díl viny, pořád jsme každý sám odpovědný za své jednání a činy. Tedy nelze zcela a výhradně přenést vinu z vykonavatele, pachatele, na někoho jiného.

Jinak čekat od drtivé většiny pravověrných, samozvaně lepších lidí, kteří přeceňují sami sebe a podceňují většinu ostatních, nějakou sebereflexi, je bláhovost. Mrňaví charakterem, ale o to ukřičenější, protežovanější a prominentnější bez rozdílu jakému režimu zrovna slouží. Ať už takzvaně komunistickému, nebo korporátně fašistickému – tedy pardon liberálně demokratickému.

Na CNN Prima News proběhla debata mezi Filipem Turkem od Motoristů a Danuší Nerudovou ze STAN. Zaregistroval jste, co se v ní řešilo?