„Když Turecko zbohatlo a začalo snít svůj otomanský sen o návratu světové role Turků, rozhodně si nositelé této myšlenky nepředstavovali všechny události, které tím na sebe země přivolá. Vstoupit mezi velké hráče světové politiky s sebou totiž přináší nejen ambice, ale i náklady a oběti za jejich naplnění,“ podotýká Kmoníček s tím, že skutečná zkouška ohněm přichází vždy až později. Země prezidenta Erdogana podle něj nyní vstoupila do této fáze testu. To znamená do fáze, kdy se sny ústředí začnou měnit na vaky plné mrtvých těl synů vašich voličů. „Tehdy jste se dotkli velikosti,“ dodal Kmoníček.

„Tři krvavé teroristické útoky v Ankaře a další dva v Istanbulu jen za posledních pět měsíců jsou účtenkou za znovu rozpoutaný konflikt s kurdskou PKK, který se zdál již zažehnán. To by se však Erdogan nesměl se svými ambicemi zamotat do občanské války v sousední Sýrii, kde se spolurozhoduje o příští existenci či neexistenci Kurdistánu,“ všímá si Kmoníček. A stranou jeho komentáře nezůstává ani příchod zatím 2,5 milionu uprchlíků ze Sýrie, jenž je účtenkou za nenaplněnou ambici sesadit v Damašku prezidenta Asada a vyměnit jeho režim za nějaký proturečtější a méně sekulární.

Konflikt s tzv. Islámským státem je podle Kmoníčka účtenkou za spor, kdy Turecko chce být, byť zatím neoficiálně, právě oním chalífou, za něhož se mezitím prohlásil v Rakce doktor Bagdádí. „A přitažlivost nedávno ještě tak úspěšné ekonomiky, která pomalu padá zpět do tureckého hospodářství, sebraly bouřlivé vody, do nichž Turecko po hlavě skočilo sestřelením ruské stíhačky. Následné sankce ze strany Ruska jsou účtenkou za iluzi, že se právě Turecko může chovat asertivněji než samy Spojené státy,“ říká Kmoníček.

„Prezident Erdogan je kouzelnickým velmistrem politiky, který dokáže jediným pohybem ruky změnit hlínu ve zlato. Evropě to předvedl změnou zátěže uprchlíků v originální prostředek vývozu téže komodity, navíc ještě historicky ‚spřátelenému‘ Řecku. Stejnou kartu následně použil v Bruselu k vyjednávání vůči EU se strategií tak orientálně brutální, že by se za ni nemusel stydět ani sám Čingischán,“ tvrdí také diplomat. Zatímco obětí za pokus o znovunalezení turecké velikosti podle něj přibývá, na druhé straně započítalo Turecko jediný konkrétní a pro své občany hmatatelný úspěch – bezvízový styk se Schengenem.

„Ten je ovšem na 90 dnů pobytu bez pracovního víza, a to pouze pro držitele biometrických pasů, které zatím země vydává jen výjimečně, než je příští rok standardně zavede. Navíc tedy vidíme, že k výslednému stavu, kdy turecký turista dojede do Schengenu bez víza, dochází jenom o šest měsíců dříve, než k tomu mělo stejně dojít koncem tohoto roku. To je samozřejmě něco zcela jiného než v Česku zlidovělá představa, že jsme takto milion uprchlíků do Evropy bez pasu a víza jenom vyměnili za milion Turků s pasem bez víza, ale se stejnou ambicí žít zde. Tak tomu prostě není,“ sděluje Kmoníček s tím, že poučení z krizového vývoje by mělo být celkem jasné.

„S Tureckem se nedá prohrát, pokud prohrát nechcete. Třeba němečtí komici by o tom mohli vyprávět svoje, jak moc si musíte doma hrát na Erdogana, aby u vás Turecko mohlo vyhrát. Vyhrávat v jednání s Tureckem však znamená nikdy nespěchat, trvat si na svém a vždycky mít připravenu ještě alespoň jednu náhradní možnost s vědomím, že čas hraje spíše pro nás a že Evropa má v realitě nakonec vždycky více možností řešení, než bude mít Turecko,“ uzavřel Kmoníček s pobídkou pro Čechy. A to takovou, aby se země nesnažila být ve světě větší, než nám naše přirozené limity automaticky nabízejí.