"Nesmíme se spoléhat na to, že přijdou andělé a udělají pořádek. Více sympatií cítím k Norbertu Hoferovi. U politiků by ale člověk neměl spoléhat na to, co říkají, ale na činy," rozčiluje se český Vídeňák Robert Ospald, když spolu sedíme v jedné z vídeňských kaváren. Jako celoživotní tramp a mánička má v rukávu nespočet starých vtipů. Hlavně je nespokojen s "vítací" migrační politikou německé kancléřky Angely Merkelové.

Situace v Rakousku

Pětašedesátiletý muž v Rakousku po odvážném útěku z rudého Československa pracoval nejdříve jako dřevorubec, poté na stavbě metra ve Vídni a pak šel teprve do učení. "Přímá demokracie nevznikne tím, že o ní nějaká strana, třeba Hoferova Svobodná strana Rakouska, začne mluvit. Lidé musí začít opět myslet a ne se chovat jako lemry, co si po volbách lehnou na kanape, otevřou pivo a začnou čumět na fotbal. Není mi z toho do smíchu," stěžuje si pro ParlamentníListy.cz s tím, že když voličům "serou politici shora na na hlavy, je třeba je odtamtud shodit".

Mluví hlavně o přílivu uprchlíků do Evropy. Někteří zdejší politici totiž podle něj zcela ignorují hlasy lidí. Když se totiž dřív zjistilo, že je někdo ekonomickým uprchlíkem, byl rychle poslán domů, teď to tak nefunguje. "Chápu uprchlíky ze Sýrie. Kdyby někdo bombardoval Vídeň, tak taky koukám, kde nechal tesař díru. Nicméně sem nechodí jen pokorné a zoufalé oběti války. A když je budeme pořád jen vítat a vítat, začnou nám shazovat kříže z kostelů, protože se jim nelíbí. Už si tady Turci stěžovali, že se jim nelíbí kříže visící ve školách. Nic jim do toho není. I ve třetí generaci jsou pořád jen hosty. Dokazují to tím, že německy prakticky neumí. Jsou hrdí na to, že jsou Turci, ale chtěli by rakouské občanství. Takové je třeba doprovodit k vlaku a zamávat jim," naštvaně dodává.

Robin Ospald, český krajan v Rakousku

Merkelovou do blázince

Německé kancléřce nemůže přijít na jméno. "Divím se, že Merkelová už dávno neskončila v blázinci. Když ji tam neodnesli policajti, tak by to měli udělat obyčejný lidi. Vždyť ona sem ty miliony lidí zvala a slibovala jim hory, doly. Podle mě by si některé bez výběru měla vzít domů a postarat se o ně. Až na ní budou pořád vystrkovat zadky richtung Mekka, moc se jí to líbit nebude. Ať nám za rok povypráví, jak to bylo bezva. Člověk si musí své názory obhájit činy a ne jen žvanit a čumět," vysvětluje s tím, že se za posledních třicet let v Rakousku tragicky zhoršila bezpečnost.

"Většina mladých mužů, kteří sem jdou, neviděla nikdy ženu v sukni. Tady vlčí, stávají se z nich násilníci nebo sexuální loudilové, ale psychologickou pomoc jim zaplatí běžní Rakušané na daních. Lidé se proti tomu bouří. Navíc je třeba se i zamyslet nad tím, kdo opravdovým válečným obětem vybombardoval domovy. Na ty válečný štváče je třeba se zaměřit, nakoupit jim letadýlka z umělé hmoty, aby nikomu neublížili, a vyhnat je na pískoviště," doplňuje a hloubá nad tím, jestli okupace v roce 1968 nebyla "férovější", protože Čechoslováci neměli na výběr a musli držet hubu a krok.

Komunismus či křesťanství

Když se zamyslí nad budoucností lidského pokolení, vypadnou z něj dvě možnosti: "Buď dokonalý komunismus anebo křesťanství. Když totiž nebudeme držet pohromadě, budeme v prdeli." Je divné, že člověk, který při útěku z bývalého Československa riskoval krk, jmenuje jako jednu z možností komunismus. "Ale u nás to byl pseudokomunismus. Marx byl svobodný zednář a o rovnou společnost nejevil žádný zájem. Člověk si jen ty všechny myšlenky musí utříbit. Stejně, jako když zlatokopové nabírali pánví zlatonosný písek, pak ho ve vodě prosévali, aby jim zůstaly zlaté nugety," podotýká.

Ohledně víry hovoří i o prezidentských volbách v Rakousku jako o "boží vůli". Vždyť v Bibli je psáno, že Bůh krále dosazuje, ale i sesazuje. Lidé, opravdoví křesťané, by si měli vzájemně pomáhat. "Každý by se měl držet toho svého, ale tím pracovat pro dobro celku. Nad nikoho se nepovyšovat, před nikým se neponižovat, jak se to říká v pohádkách. Mám rád od Jana Wericha Štěstí a rozum. Každý chce v životě trochu štěstí, ale bez rozumu se neobejde. Spousta lidí fetuje, chlastá anebo jen pije kafe, což je také pěkný oblbovák. Snaží se tak vypnout část mozku, což je problém," zamýšlí se nahlas.

• Politika a společnost JINÝMA OČIMA

Cesta z Československa

Robert Ospald se narodil v roce 1951 v Libině na Šumpersku. Jeho otec byl sudetský Němec, matka Češka. Po základní škole nastoupil do hornického učiliště v Ostravě, odkud utekl. Za drobné krádeže se několikrát dostal do vězení, bývalý režim ale provokoval i jinak. Na fasády domů třeba psával: "Voli volí voly!" S kamarády si vyprávěl vtipy například o tom, jak jsme my Čechoslováci poznali, že je země kulatá: "Na západ jsme se vysrali a z východu přišlo hovno!" Pracoval jako dřevorubec, hodně čundroval. Několikrát se pokusil o útěk do Rakouska, v roce 1986 se mu to s kamarádem Zdeňkem Pohlem podařilo.

"Motali jsme se kolem hranice jako vítr v bedně. Na sloupech byl nad dráty vysokého napětí ještě hromosvod, aby s tím neměli problém při každé bouřce. To hromosvodové lano jsme si vybrali k útěku. Nikoho to přede mnou nenapadlo," vysvětluje ParlamentnímListům.cz detaily. Jejich útěk po drátech vysokého napětí, k čemuž použili podomácku vyrobené sedačky, se stal doslova senzací. Psaly o něm všechny západní noviny. V roce 1997 vydal v češtině knihu 300 000 voltů naděje aneb koupím ti koně a nyní píše druhou. Dnes tvrdí, že největším hrdinou jeho životního příběhu je nejvyšší, tedy Bůh. Ten totiž zařídil, že přežil.