„Že to uděláme na dvě části, ale pak mi nechali volnou ruku. Protože z Prahy od stolu se neumějí vcítit do situace, ve které jsme byli my. Takže klasicky mi řekli: ‚Udělej to, jak to nejlíp umíš, a všichni se vraťte,‘“ popsal velitel. Dále se věnoval také situaci na kábulském letišti, jejímu vyhrocení a také tomu, jak se tam neustále střílelo. 

„Museli jsme začít evakuovat české spolupracovníky a zaměstnance ambasády. Tady se bavíme o spolupracovnících Armády České republiky a místních zaměstnancích na zahraničním úřadu, což byli Afghánci. Víceméně každé ráno jsem dostal seznam lidí, který přesně seděl na počet volných míst v letadle,“ uvedl muž, jenž pak velmi obtížně dostával lidi na letiště. 

„První den po evakuaci ještě místní obyvatelé asi neuznali za vhodné, že by se chtěli z Afghánistánu rychle dostat, takže ty brány nebyly plné lidí. Ti, co jsem měl na seznamu, to byli hlavně zaměstnanci zahraničního úřadu, tak přišli až k bráně, kde jsme je selektovali, prověřovali a dostali jsme je dovnitř. Odvezli jsme je na terminály, udělali jsme jim check in, posadili do letadla a zamávali. Druhý den, když už si Tálibán uvědomil, že jim lidé na branách utíkají, vydal prohlášení, že nechce, aby lidé opouštěli zemi. Udělali si na přístupových komunikacích checkpointy. Pak už víceméně bylo nemožné, aby se normální lidi dostali přímo k bráně na vojenské letiště,“ poznamenal, že se následně musel domluvit s hlídkou checkpointu, aby lidi pustila.

„To znamená, že necháte všechny zbraně na základně a že ten jeden odvážlivec, který na to v současné chvíli měl, se vydá do toho království Tálibánu a zkusí tam najít někoho, s kým by mohl vyjednávat. Úplně jednoduché. Já jsem tam přišel a vybral jsem si jediné tři lidi, kteří tam seděli v turbanech. Usoudil jsem, že to budou pravděpodobně jejich velitelé. Ostatní tam běhali s těžkými zbraněmi a stříleli všude možně. Takže jsem za nimi přišel, ukázal jim svůj diplomatický pas, českou vlajku. Oni si to všechno prohlídli. Mluvil jsem na ně anglicky, na to nereagovali, což mě nepřekvapilo. Ale mávli na člověka, který přišel a měl výbornou angličtinu, britskou. S ním jsem začal komunikovat a on mezi námi tlumočil,“ podotkl muž, jenž musel mužům v turbanech vnuknout myšlenku, že je diplomat, jenž přišel pro své lidi. To se mu podařilo a skutečně za šest hodin „dostal ven“ osmdesát lidí z checkpointů. Sám podle svých jednal jen s osobní zbraní – glockem.

Přiznává, že měl v danou chvíli strach, neboť se neustále střílelo, všude se to odráželo, lítalo to kolem. „Největší strach jsem ale měl z toho, že tam někdo přijde a odpálí se. To byla tak nepřehledná situace, že to opravdu mohlo nastat. Proto jsem tam šel sám a nechal jsem svoje lidi v bezpečné vzdálenosti, aby mě kryli a mohli když tak podat informaci do Prahy, že jsem tam zůstal,“ poznamenal hrdina.

Náročné to bylo také fyzicky. Podle svých slov naspal za poslední čtyři dny zhruba čtyři hodiny. „Každý, kdo měl nějakou chvilku, třeba chvilku seděl v autě, tak spočinul, zavřel oči. V tom padesátistupňovém vedru, co tam bylo, bez vody, bez jídla, to bylo jak po fyzické, tak po psychické stránce opravdu nadlimitně těžké,“ podotkl muž, jenž naplnil afghánskými spolupracovníky dva letouny.