Hutka řekl, že jeho písničky se nemají k lidem jak dostat. A že je pro lidi „drzý politický zpěvák“, ale písničky, o které mu opravdu jde, se k publiku nedostanou. „Protože jak? V rádiu to nehrajou, v televizi to taky nehrajete,“ dodal se smíchem a pohledem na Takáče. Zklamán prý ale není, jen je jiná situace. Vzpomínal, jak se organizovaly koncerty za komunismu a jak si lidé šířili nahrávky.

Přes Francise Fukuyamu a jeho Konec historie se pak Hutka i Takáč dostali k válce na Ukrajině. „Jak je to možné, že po zkušenostech z druhé světové války, s těmi možnostmi přenosu informací, vědění, vzdělání, atd., jak může být v Evropě zase válka?“ ptal se Takáč a Hutka odvětil, že se na to dívá s hrůzou. Poznamenal, že historicky to ovšem není nic nového.

„Člověk má v sobě takový pocit... nevím jestli zklamání, ale člověk je zaskočen, protože bylo doufání, že už na to nedojde, protože ta zkušenost byla tak široká, tak zpublikovaná, zpracovaná, že člověk měl pocit, že ke všem už došla a že tím pádem se to nemůže stát,“ pravil Hutka. Ale doplnil, že lidstvo zůstává stále stejné.

Současné Rusko je podle něho stejné jako Sovětský svaz v roce 1968. Prohlásil, že jak je Rusko veliké, tak je i izolované. „Ten dav zůstává stejný. A ten pocit té velikosti jim možná dává jiný pocit než nám Čechům. My nemáme pocit velikosti, takže nemáme pocit, že bychom si měli vzít kus Rakouska, kus Polska, my nemáme problém, že by nám to někdy patřilo. Maďaři mají problém, Poláci mají problém, Rakušani to neřeší,“ řekl a připomenul, že polské území sahalo až ke Kyjevu.