„Asi tentokráte nezačnu zvesela. Než jsem začal psát, zastihla mne zpráva, že zemřela Hana Hegerová,“ pokyvuje smutně Ivan Vyskočil a vzpomíná.

Na plné pecky jsme pouštěli Mylorda, Obraz Doriana Graye

„Najednou se mi vybavil náš starý žižkovský byt. Bylo to na jaře 68 a ještě se spolužáky Čestmírem Gebouzkým a Honzou Eklem jsme se připravovali na závěrečné státnice na naší DAMU. No, „připravovali“….. Bylo krásně, teplo, měli jsme otevřená všechna okna a hlavně koukali na ulici. Ani jedna z žižkovských holek neprošla ulicí bez povšimnutí, pískání a poznámek. Málem došlo i ke rvačce. Když padla nevhodná poznámka na některou, která tak nějak patřila do „mého portfolia“, abych se vyjádřil současným jazykem. K tomu všemu a stále dokola jsme si pouštěli desku Hany Hegerové s jejími šansony,“ vzpomíná Ivan Vyskočil a pokračuje.

„Nemohli jsme se nabažit všech těch písní a jejího podání. Náš starý gramofon už byl horký a deska už měla šumy a tu a tam přeskočila drážku. Ale my znova a znova a na plné pecky pouštěli Mylorda, Obraz Doriana Graye, Noc a všech dvanáct písní, co se na desku vešlo. A holky z ulice nahoru otáčely hlavy a slyšely tu hudbu a smály se na nás a my jsme si připadali jako mistři světa a byli jsme šťastní. Inu, bylo nám dvacet – a to všechno vysvětluje. Kouzlo a bezstarostnost dvaceti let se už někam ztratily, ne tak kouzlo šansonů Hany Hegerové,“ říká s nostalgickým úsměvem herec.

Nejen Hegerová, ale také Munzar, Maciuchová, Lanďák…