Jak je to doopravdy s uprchlíky na hranicích? Podívejte se, co vyprávěli na olomoucké univerzitě očití svědci

01.10.2015 20:35 | Zprávy

REPORTÁŽ Státní instituce i velké mezinárodní humanitární organizace selhaly, české detenční ústavy jsou horší než kriminály. Prorektor Univerzity Palackého v Olomouci Petr Bilík s týmem studentů a zaměstnanců Charity se rozhodli bořit nepravdivé mýty o uprchlících.

Jak je to doopravdy s uprchlíky na hranicích? Podívejte se, co vyprávěli na olomoucké univerzitě očití svědci
Foto: Peter Števkov
Popisek: Imigranti ve stanici Keléti

„Hlavním motivem naší přednášky je podat pravdivá svědectví o situaci přímo z míst humanitární krize, kde jsme působili, a vyvrátit některé zkazky a xenofobní historky, které se nyní hodně šíří ve veřejném prostoru. Tím chceme také zabránit negativním tendencím, kdy například už letos na jaře docházelo k neshodám mezi našimi arabskými studenty a veřejností. Naplňujeme tak poslání všech univerzit – sloužit co nejlépe společnosti,“ zahájil přednášku na téma Mise Univerzity Palackého a olomoucké Charity do oblastí nejvíce postižených uprchlickou krizí Petr Bilík, prorektor olomoucké univerzity pro vnější vztahy. Akce, kterou si nenechalo ujít i mnoho místních, se uskutečnila vpodvečer 30. září, v aule Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

V průběhu přednášky nejvíce diskutovali studenti, kteří v místech humanitární katastrofy zasahovali, a také zástupci olomoucké charity. Sestavit v rychlosti tým, jenž by byl akceschopný, se spontánně rozhodlo vedení univerzity s podporou rektora. Protože, jak uvedl Petr Bilík, jeden z hlavních organizátorů mise, pokud by se postupovalo oficiální cestou, podařilo by se humanitární pomoc doručit nejdříve v příštím roce.

„Teprve teď si začala ministryně školství monitorovat situaci na vysokých školách, aby se vůbec dozvěděla, jak univerzity konkrétně pomáhají při zvládání uprchlické krize v zahraničí, “ konstatoval prorektor.

Studenti: běženci byli vděční za každou pomoc

„Migranti nejsou jen samí mladí muži s mobily a iphony, to je mýtus. Na budapešťském nádraží jsem viděla hodně dětí i starých lidí, kterým jsme rozdávali potraviny a další věci. Nejvíce jsme se setkávali se Syřany a Afghánci. Jednalo se většinou o celé středostavovské rodiny, které cestovaly jen tak nalehko za svými příbuznými nebo známými hlavně do Německa. Většina z nich byla zaskočena středoevropským drsným počasím,“ uvedla studentka pátého ročníku filosofické fakulty Barbora Hrabalová.

„Ti nám byli vděční za jakoukoliv pomoc i vstřícné gesto. Dost jsme zabodovali s nákladem hraček, děti si je hodně rychle rozebraly,“ dodala studentka.

Podle slov dalších účastníků humanitární výpravy šlo na dračku téměř všechno, co menší záchranné týmy z celé Evropy dovezly na budapešťské nádraží nebo na hraniční přechody, ať se jednalo o stany, přikrývky, nápoje či potraviny.

„Potkávali jsme především unavené lidi na hranici svých sil, kteří už putovali řadu dní i měsíců. Je pravdou, že odmítali vepřové maso, jelikož to je v jejich kultuře zakázané. Ale kdyby se situace obrátila a my museli emigrovat třeba do Asie, kolik Čechů by například snědlo pokrmy připravené ze psů?“ obrátil se otázkou na návštěvníky besedy rektor Bilík.


Imigranti na maďarsko-srbské a maďarsko-rakouské hranici. (Foto: Vojtěch Duda)

Státní instituce humanitární krizi nezvládly

Celý tým studentů, pedagogů i zaměstnanců olomoucké charity se shodl na tom, že většina státních institucí z tranzitních zemí, kudy migranti procházeli, jako byly například Maďarsko, Srbsko či Chorvatsko, zoufale selhala. Chválu si podle nich nezaslouží ani velké humanitární organizace, jejichž zástupci dorazili na místo krize jen v menších počtech. „Maďarská policie nikdy nic nevěděla, byla velmi špatně informovaná a se Srby na hraničních přechodech to bylo podobné. Na budapešťském nádraží vládl chaos a nepředstavitelný nepořádek. Zdálo se mi, jako kdyby nikdo nic neuklízel. Se stejným stavem jsme se pak setkávali všude v Maďarsku, Srbsku i Chorvatsku, kudy utečenci procházeli. Na rakouských hranicích i potom dále na rakouském území jsme zažili menší šok, byl to ohromný kontrast. Tam prostě všechno fungovalo. Překvapil nás zejména všudypřítomný pořádek. Náš tým přivítali schopní lidé a usměvaví dobrovolníci, i když už byli všichni hodně unavení,“ vyprávěla Barbora Hrabalová.

„Velký dojem na nás udělala skupina rakouských důchodců. Za svoje peníze nechali postavit sociální zařízení a nakoupili potraviny a oděvy. Řekli nám, že to zažili v menší míře v roce 1968, kdy utíkali po sovětské okupaci Češi, a potom krátce v roce 1989, při migraci východních Němců,“ doplnil pedagog Bilík. Ten si také posteskl spolu s Petrem Mackem z olomoucké Charity, že mnoha menším dobrovolnickým týmům z různých zemí chyběla profesionální podpora od zkušených humanitárních pracovníků při distribuci potravin a poradenské činnosti. Bezchybně fungovala, podle jejich slov, jen skupina zdravotníků pod hlavičkou známé organizace Lékaři bez hranic.



(Foto: Vojtěch Duda)

Olomoucký tým se nesetkal s teroristy ani s gangstery

Členové mise se také snažili na besedě rozptýlit obavy veřejnosti z údajné agresivity uprchlíků. Sami na dvou humanitárních výpravách žádný násilný incident nezažili.

„Cestovali jsme trochu s obavami po zprávách, které jsme si přečetli v médiích. Dokonce jsme hledali mezi imigranty násilnické typy. Neměli jsme ale vůbec žádné problémy. S většinou z nich jsme se domluvili anglicky na rozdíl od obyvatel Maďarska nebo Srbska. Ty projevy podrážděnosti mezi uprchlíky a zástupci různých institucí se dají pochopit. Vžijte se do situace, že vám bude většina úředníků podávat zkreslené nebo lživé informace o odjezdech vlaků či autobusů, o vydávání stravy nebo vám po slibech dokonce zavřou hranice, jako to udělali Chorvaté,“ prohlásil Petr Bilík.

Velmi vypjatou situaci zažil olomoucký tým při své druhé akci, kdy se dostal se zásobami na hranicích do maďarských, chorvatských i srbských záchytných táborů. „Přijeli jsme na maďarsko-srbskou hranici den po vyhlášení výjimečného stavu v Maďarsku, po známém incidentu mezi policií a uprchlíky, kdy bezpečnostní složky použily také vodní děla a obušky. Při rozdávání jídla jsme ještě cítili slzný plyn. Atmosféra byla dost depresivní. Mezi zraněnými bylo i třicet dětí a několik novinářů. Přesto jsme se s žádnou agresí nesetkali. Naopak po konfliktu přijelo na místo několik další humanitárních organizací, aby běžencům ještě víc pomáhaly,“ sdělil Vojtěch Duda, jeden z hlavních organizátorů pomoci z řad studentů.


(Foto: Vojtěch Duda)

Některým šlo o život, jiní šli za blahobytem

V průběhu přednášky se rozběhla diskuze, kdy se návštěvníci z publika vedení mise dotazovali, zda si opravdu myslí, že mezi desítkami tisíc uprchlíků byli jen všichni takoví, kteří mají ve vyspělé Evropě své příbuzné nebo přátele. Padla také připomínka na nepřístojné chování některých běženců v českých záchytných zařízeních.

„S migranty jsme také hovořili o jejich osudech. Setkal jsem se například se dvěma Afghánci, kteří měli naprosto rozdílné příběhy. Jeden z nich ovládal pět jazyků a působil při francouzské misi NATO jako překladatel. Ten cestoval za svými známými důstojníky do Francie, protože po odchodu vojsk z Afghánistánu mu šlo o život. Jeho sousedé ho měli totiž za kolaboranta. Druhý Afghánec žil po útěku ze své vlasti 7 let v Řecku, ale po tamní hospodářské krizi se snažil dostat do Německa za lepším životem,“ informoval student Vojtěch Duda.

Ke druhé otázce z fóra se pak vyjádřil prorektor Bilík: „Naše detenční ústavy, kde utečenci často žijí, mají drsnější režim, než panuje v některých českých kriminálech. Navíc za ubytování a stravu tam zaplatí rodina okolo 30 tisíc měsíčně. Kapesné je 400 korun, a i kdyby chtěli běženci požádat o azyl, tak nemohou, protože nesplňují podmínky stanovené našimi zákony. Jejich situace bývá mnohdy bezvýchodná.“

Na závěr setkání většina členů mise konstatovala, že získala neocenitelné zkušenosti, které by se daly využít i v případě, že by podobná situace nastala i v naší zemi.

Humanitární výpravy z Univerzity Palackého budou i tento měsíc dále pokračovat.

Autor reportáže pro ParlamentníListy.cz: Jan Štěpán

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Parlamentní Listy

Myslíte, že zvýšení trestů pro pašeráky stačí?

Podle mě jsou téměř nepostižitelní, protože se je málokdy podaří vůbec chytit. Ale když jste toto téma nakousla, tak jaké tresty jim hrozí teď a jaké navrhujete? A máte taky nějaký účinný plán, jak ochránit naše hranice? A co si vůbec myslíte, že teď bude, když Asadův režim padl? Je to dobře nebo ne...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

„Putin ví, kde udeřit.“ Mrazivé varování z Německa

14:50 „Putin ví, kde udeřit.“ Mrazivé varování z Německa

Německý ministr obrany Boris Pistorius varuje před nebezpečím hybridní války vedené Ruskem proti Něm…