„Už před 20. výročím heroické smrti Jana Palacha bylo zřejmé, že to tentokrát nebude obvyklé střetnutí s mocí. Střetnutí, kdy na jedné straně budeme stát my, kteří chceme jen a jen svobodu, a na druhé ti, kteří nám ji nechtějí dát, reprezentovaní komunistickými fízly, agresivními a brutálními (však se řada z nich dodnes veřejně uplatňuje),“ zmínil Železný úvodem, že očekávání bylo dost a byla dost silná. 

Původní text ZDE

„Šlo o výročí události, která tak moc oslovovala i nás, tehdy nejmladší generaci. Už jen to magické jméno: Palach. Jméno, které jsme slýchali posvátně vyslovovat naše rodiče a často zmiňovat v zahraničních rádiích. Věděli jsme, jak neuvěřitelný čin Jan Palach vykonal, a i komunistická moc věděla, že tohle jméno a tenhle čin právě nás mladé osloví víc než výročí srpna 1968 nebo října 1918, kdy se také konaly nepovolené demonstrace,“ zmínil Železný a vyzdvihl, že i bez dnešních komunikačních prostředků, sítí a mobilů se demonstrace den co den opakovaly, neboť si to lidé řekli. 

„Já měl tu smůlu, že jsem ve chvíli, kdy kordon bílých helem začal pochodovat směrem ke zbytkům demonstrantů v dolní části náměstí, začal tleskat. A lidé se přidávali. V tom přiběhli mladí frackové (Později jsem se dočetl, že to byli estébáci z protiteroristického komanda, které pak v červených baretech zasahovalo v listopadu a kteří se v civilu a protiprávně cvičili na nějaký možný další střet.), povalili mě na zem, zkopali a věta toho jednoho mi zní v uších dodnes: ‚My jsme tě viděli, ty hajzle, ty jsi tleskal, půjdeš s náma,“ vzpomněl Železný, jenž byl následně dokonce trestně stíhán.

„V souvislosti s počátkem roku 1989 bychom měli pamatovat především na rok 1969. A na muže, vlastně kluka, který ukázal všem, že hranice toho, co považujeme za sílu a odvahu, je mnohem dál, než si myslíme,“ uzavřel.