Odhodlat se k takovému činu vyžaduje odvahu a přesvědčení, které nejsou ve společnosti časté, zahájil svůj komentář Herman. „Byl to čin v době temna a vykonal ho jako velký člověk a v dané chvíli v osamělosti skoro absolutní, a přitom zjevně kvůli lidem, se kterými se cítil spojen,“ píše s velkou mírou obdivu Herman a dodává, že při hodnocení jeho sebeupálení nemůžeme použít výraz sebevražda, protože to označuje jiný způsob dobrovolného odchodu ze světa a motivů tam může být mnoho.

„Spíše se zde mluví o sebeoběti. Oběť vždycky znamená zřeknutí se a někdy i zničení něčeho, co je samo o sobě považováno za cenné. V tom se podobá Jan Palach spíše lidem, které známe z jiných kultur, třeba buddhistickým mnichům, kteří se na protest upalují,“ míní místopředseda KDU-ČSL.

Právě proto, že jde o způsob odchodu ze světa velmi bolestivý, pomalý konec, je podle Hermanových slov tak působivý a znovu ožil po dvaceti letech v lednu 1989. „Občané se probudili a zjistili, že když se mohl Palach obětovat takto, je třeba překonat strach před mašinerií moci a nasazenými policisty, údajně lidovými milicionáři, psy, vodními děly,“ doplnil.

Stále je prý velmi důležité si to vše připomínat i dnes, kdy od oněch událostí uplynula půlka století. „Ožívají síly, které by chtěly připravit lidi o svobodu, a to i za cenu kolaborace s cizí mocí,“ píše Herman a doplňuje, že nejde o to, napodobovat čin, který je výlučný a nemusí ve své konkrétnosti odpovídat silám a založení každého. Můžeme ale porovnat své vlastní malé oběti s tím, čeho je člověk schopen.

„Jan Palach, Jan Zajíc, Polák Ryszard Siwiec a neznámý muž, který se na náměstí v Pekingu postavil sám proti koloně tanků, a také ten jeden muž, který jako jediný nehajloval, když to dělali všichni kolem, matky rodin, které ukrývaly za války parašutisty, to jsou lidé, kteří budou vždycky světlem, které překonává tmu,“ píše na závěr Herman.

Původní zdroj ZDE.