„Teplý bonz je lepší, než falešné přátelství. Tento bonmot z galerky je asi tak nejvýstižnější charakteristikou odborné i mravní úrovně dnešní vlády. Vrací se v ní to nejpokleslejší, co se tu od vzniku Československa objevilo, avšak nikoliv poznenáhlu, plíživě, normalizátorsky – tedy tak, aby si na to lidé zvykali, aby zemdleni každodenní psotou pardónovali si čím dál větší ústupky. Nikoliv, tento režim všechny tyto nešvary, zlozvyky a totalitární praktiky zvedl naráz a jako kravinec je brutálně vmetl do obličeje obyvatelům této země,“ píše Jan Schneider v reakci na doménu Úřadu vlády ČR, kde v reakci na ruskou agresi na Ukrajině vyzývá občany, aby nahlašovali ruské dezinformace.

„Je to děsivý atak, ale právě vzhledem k té předcházející zkušenosti mnoha let relativní svobody projevu se domnívám, že toto totalitní tsunami bude kontraproduktivní, že lidi naopak posílí v jejich aktivní rezistenci, a že to nebude mít dlouhého trvání. Je to poměrně unikátní situace, jak si pod sebou řeže větev vláda z božího dopuštění premiéra, údajného politologa Petra Fialy (nevěřím totiž, že by skutečný politolog mohl být tak nebetyčně hloupý). Nejprve se slovy přihlásila k dědictví Charty 77, která vybízela k občanské kuráži a deklarovala závaznost našich vlastních zákonů, zajišťujících mimo jiné právo na svobodu projevu: vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby,“ uvádí signatář Charty 77.

Vypnutí údajně dezinformačních webů 25. února připomíná Antichartu

„A potom, ausgerechnet 25. února, tedy na 74. výročí tzv. Vítězného února 1948, docílila všelijakými netransparentními cestičkami vypnutí některých údajně „dezinformačních“ internetových webů, přičemž zdůvodnění tohoto kroku nejvíce připomíná takzvanou Antichartu, spektákl, uspořádaný v roce 1977 tehdejším režimem,“ domnívá se.

„Signifikantní je, že rakovina autocenzury rozežírá společnost již delší čas. Určitým lidem, kteří se profilují svobodně, není dopřáváno prostoru v takzvaných veřejnoprávních médiích. Zatímním vrcholem je případ moderátorky Terezy Boučkové, která rozhovor s Evou Turnovou, členkou skupiny Plastic People, doprovodila hudbou téže kapely, a byla za to pokárána! Totalitarizující tendence se neprojevují jen ‚černými listinami‘, ale i takzvanými ‚playlisty‘: kdo na nich není uveden, jako by nebyl,“ všímá si bývalý bubeník Plastic People.