„První osmičkové výročí tohoto roku nám připomnělo komunistický puč z února 1948. Dalo by se předpokládat, že po pádu komunistického režimu v roku 1989 nebude problém nahlížet na toto výročí jednotně. Vždyť kdo by neocenil, že jsme se zbavili nesvobody i okupačních vojsk. Jenže žijeme v zemi, kde i třicet let po pádu komunistického režimu působí komunistická strana, a kde nemalá část společnosti vzpomíná na dobu před rokem 1989 s jistou nostalgií,“ poznamenal Pehe. 

Podle něj je mnoho starších lidí dodnes v zajetí mentálních stereotypů komunistické éry. „Tato schizofrenie národní mysli není ovšem nic nového,“ poznamenal Pehe. Podle něj je škoda, že jsme si v květnu důkladněji nepřipomínali výročí druhé pražské defenestrac z roku 1618.  

Původní text ZDE.

„Hlubokými traumaty jsou i právě připomínané výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy a nadcházející osmdesáté výročí mnichovského diktátu. Národ je rozdělen zejména v pohledu na to, zda jsme se měli v obou případech bránit, zda příliš snadná kapitulace nepokřivila na generace národní charakter,“ sdělil Pehe. 

Připomněl i výročí roku 1918. „Stát, jehož vznik slavíme, už neexistuje. Což jistá část společnosti může považovat za důkaz jeho neživotnosti. A jiní mohou poukazovat na to, že za prvních sto let národní nezávislosti jsme si z různých důvodů dokázali vládnout sami zatím jen zhruba polovinu tohoto času. A jistě zazní i hlasy, že i ono zhruba půlstoletí, kdy jsme si vládli bez Berlína nebo Moskvy, ukazuje, že si vládnout příliš neumíme a zároveň ani neumíme produktivně spolupracovat v rámci nadnárodních celků, jako je EU, do nichž jsme vstoupili svobodně,“ zmínil Pehe.

Závěrem pak dodal, že není divu, že každé letos připomínané kulaté výročí je obklopeno kontroverzemi a protesty. „Možná mají tyto kontroverze jistý terapeutický účinek, ale nejspíš si všichni oddechneme, až bude rok 2018 za námi,“ uzavřel Pehe.