„Když ve veřejné diskusi někdo prohlásí, že autor, o němž je spor, napsal článek, který evidentně nenapsal, nebo cituje větu z článku, který evidentně napsal někdo jiný, platí dnes úzus, že je zároveň slušné a běžné se omluvit. Problém je, že něco podobného neplatí pro papaláše (zvlášť pro některé),“ píše Doležal s tím, že váha výroku vysokého ústavního činitele bývá vzhledem k okolnostem podstatně větší než váha výroku „obyčejného čičmundy“. Proto je logické a obvyklé, že úměrně tomu roste i odpovědnost ústavního činitele za to, co vypustí z úst. Z toho plyne, že tuto okolnost měl zohlednit i soud. „Soud, jak to vypadá, dělá pravý opak a má to teoreticky zdůvodněné,“ posteskl si Doležal.

Vadí mu také, že soud vstoupil do diskuse s vlastními názory, které ovšem zase mají úplně jinou váhu než názory „obyčejného čičmundy“. „Místo aby se omezil na formální a věcné konstatování, že pan prezident mluvil dvakrát nepravdu (Peroutka není autorem ani článku, který mu přiřkl, ani citátu, který mu vkládá do úst), a zvážil, co to znamená, když tak učiní člověk, disponující z titulu své funkce i zvýšenou zodpovědností, která z funkce plyne, prohlásil, že inkriminovaný citát se podobá větám, které Peroutka napsal, že Peroutka mohl být fascinován názory nebo osobou Adolfa Hitlera (o osobě nebyla v inkriminovaném Zemanově výroku řeč) a že jeden jeho článek lze označit za antisemitský. Tedy přišel se svým názorem, se svou troškou do mlýna veřejné diskuse, ale učinil tak bohužel formou rozsudku,“ píše Doležal.

V případě Peroutka by podle Doležala nemělo a nesmí jít ani o svržení falešného idolu, ani o obhájení národního paládia, ale o věcné posouzení vážného problému, který se netýká jen Ferdinanda Peroutky, netýká se jen období druhé republiky, ale stejně tak například i období let 1945–1948.

Celý text je ZDE

Jiří Peňás na serveru Echo24 zase píše, že poslední soudní jednání v kauze Peroutka „skončilo ve čtvrtek plichtou s trpkou příchutí“.

Podle Peňáse napsal Peroutka články, o které se poslední soudní verdikt opírá, v situaci, kterou pociťoval jako tragickou – a jako na takovou na ni reagoval. „Nedělal si iluze, věděl, že bude ještě hůř, ale nechtěl rezignovat. Reagoval, jak byl zvyklý. Věcně a realisticky a především s ohledem na to, co se dá dělat a jak dále může národ existovat, popsal situaci, ohledával zbylý prostor a vytyčoval hranice: kam je možné jít a především kam není možné jít. Jako realista uznal, že věci jsou v tuto chvíli takové, jaké jsou, tedy hrozné – a on řešil, co s tím lze dělat, aby nebyly ještě horší,“ píše Peňás.

Podle něj to nebylo podřízení se „novým poměrům“, nebylo za tím kapitulantství a nebyla v tom nabídka kolaborace. „A už vůbec v tom není ani stopa ‚fascinace nacismem‘, o němž opravdu neměl nikdy Peroutka iluze a vždy byl jeho deklarovaným odpůrcem,“ píše Peňás s tím, že za eticky „problematické“ může Peroutkovy články z těch let označit jen člověk, který není schopen číst je v kontextu doby. A pak také „samolibec“, jenž si je jistý tím, že on by v dané chvíli zvládl situaci lépe, nějak heroičtěji či jak. „Výhoda takového hrdiny je, že v naší době jej nic nenutí hrdinskost prokazovat,“ dodává Peňás.