Podle bývalého prezidenta Václava Klause byl Havel velkým nepřítelem změn. „Že je člověkem z jiného těsta, jsem věděl dávno,“ podotkl. V šedesátých letech prý chodil do Divadla Na zábradlí a Havlovy hry znal. V závěru šedesátých let oba byli v redakční radě časopisu Tvář, takže se potkali touto formou, vzpomíná Klaus starší na jejich seznámení.

Pak Havla prý prakticky 20 let neviděl. To, že měl Klaus úplně jiné názory na to, co hlásali ve svých textech lidé kolem Charty 77, bylo všeobecně známo a sám to ani nikdy neskrýval. Byl to prý jiný styl uvažování. „Bylo to pro mne daleko více nalevo, daleko více ‚dozelena‘. Bylo v tom ne intelektuálství, ale intelektuálština. Takový ten pocit, že majitelé klíčů k moudru vědí všechno lépe než my ostatní. Že oni mají řídit společnost, ne demokraticky lid. V tom nejlepším slova smyslu,“ popisuje, s čím tenkrát zásadně nesouhlasil.

Nestalo se však, že by za ním Havel či jeho lidé chodili, aby něco dělal jinak. „Spíš něco dělal tak po straně. Ve snaze prezidenta Havla trošku zatahovat do problémů, které řešila vláda, jsem přišel na myšlenku, že každou středu odpoledne po skončení vlády skočím ve Strakovce do auta a pojedu na Hrad. A budu reportovat, co jsme tam řešili, proč jsme to řešili a jak jsme to řešili,“ dodává.

Klaus se totiž inspiroval Velkou Británií, kde předseda vlády už po desetiletí po každém zasedání svého kabinetu jede informovat královnu. Jeho návštěvy na Hradě tak trvaly víc než rok. „A zdálo se, že to nějakou roli hraje. A v nějaké chvíli to Václav Havel přerušil, že on se u toho dobře necítí, že ho poučuji, že to prostě neakceptuje. Takže to skončilo,“ poznamenává Klaus, podle něhož to byla hrozná škoda. Je přesvědčen o tom, že kdyby to takhle vždycky premiéři s prezidentem dělali, odehrávalo by se u nás všechno jinak.