„O Jozefu Tisovi jsem se poprvé doslechl na podzim roku 1992, když jsem jako dobrovolník učil v Československu angličtinu. S příchodem Nového roku, kdy se země rozdělila na Českou a Slovenskou republiku, jsem pojal myšlenku napsat tuto biografii. Následujících šest let jsem však pokračoval ve výuce angličtiny na Slovensku, v České republice a Thajsku a projektu Tisova životopisu jsem se vážněji začal věnovat až roku 1998. Poněvadž jsem chtěl odvést co nejlepší práci, brzy nato jsem započal svou průpravu historika,“ píše na úvod knihy autor James Ward. 

 

Po válce byl Tiso justicí obnovené Československé republiky odsouzen k smrti pro vlastizradu a zločiny proti lidskosti. James Ward, který je mimo jiné docent evropských dějin na Stanfordově univerzitě, však odmítá vidět v Tisovi pouhého oportunistu: vyzdvihuje jeho cílevědomost a závislost na mezinárodních okolnostech, jejichž obětí do značné míry byl. Právě tato směsice protikladů spolu s Tisovou neuvěřitelnou schopností popírat důsledky jeho vlastních činů nakonec vedla k jeho odsouzení.  

 

ParlamentníListy.cz měly možnost titulem listovat a přinášíme ukázku z této knihy, která popisuje právě tu dobu po druhé světové válce, kdy byl Tiso souzen Národním soudem za kolaborantství, vlastizradu a zločiny proti lidskosti. Tiso byl dne 15. dubna 1947 uznán vinným ve všech bodech obžaloby a o tři dny později oběšen.

 

„Zatímco mimo Slovensko rozhodnutí soudu jako zhodnocení Tisových činů a motivů dostačovalo, na domácí scéně se rozsudek nestal zároveň verdiktem dějin. Většina Slováků souhlasí s tím, že Tiso nese zodpovědnost za spolupráci s Německem a genocidu, avšak obvykle se neztotožňují s pohledem soudu na Tisa coby zrádce Československa, prospěcháře, jenž vrazil nůž do zad svým českým druhům. Tito Slováci rovněž odmítají pozdější komunistickou redukci jeho osoby na „klerofašistu“ či nacistu v kněžském kolárku. Malá část Slováků jde dokonce ještě dál: odmítá Tisovu zodpovědnost za kolaborantství i genocidu a vidí jej jako obhájce slovenských zájmů a oběť okolností. V nejextrémnějších případech o něm jeho zastánci smýšlejí dokonce jako o národním hrdinovi, oběti bolševismu, ba i potenciálním katolickém světci.“