Podle naší „laické zpravodajky" nyní vláda posílá 20 tisíc vojáků do různých regionů, aby kontrolovali lidi, kteří stále ještě chodí na procházky. „Čínští doktoři, kteří přijeli do Itálie na pomoc, doporučují, aby se tady všechno zavřelo. Pořád je ale dovoleno chodit do práce," udivuje ji, když nám referuje o denních novinkách.

Pokuty nestačí, začne se zavírat

Lidé nejsou dostatečně zodpovědní, přestože je v Itálii již nakažených v počtu pětimístné částky. „V současné době existuje paradoxně více lidí, kteří překročili zákazy, než počet nakažených,“ překvapuje během povídání sedmačtyřicetiletá Eva Kristová, která žije v severoitalském městečku Castel Goffredo v provincii Mantova, a to s 52letým manželem Danielem a téměř šestnáctiletou dcerou Natálií. Manžel pochází z Buenos Aires a v Itálii je od roku 1998.

Manžel pracuje jako mechanik, soustruh, obráběcí stroje CMM, to je jeho parketa. Dcera studuje druhým rokem hotelovou školu. V zaměstnání se střídají:

„Vzhledem k tomu, že vláda dodneška neomezila výrobu, naše firmy fungují, ale se snížením pracovní síly. Takže tento týden jsem na ‚povinné‘ dovolené. Můj manžel zase bude doma příští týden. Můžeme jen na nákup, jen jeden člen rodiny, do lékárny, do práce nebo eventuálně nouzové stavy jako nemocnice, nákup pro starší rodiče, vyvenčit psa,“ popsala chod rodiny s tím, že i do zaměstnání stejně jako kamkoliv jedeme, musí mít s sebou speciální povolení. V případě zastavení policií je následně ověřena pravdivost prohlášení.

Ještě k tomu dodává: „Bohužel zatím vláda dává pokuty 206 eur, ale brzy toto nařízení bude zpřísněno i odnětím svobody. Samozřejmě každým dnem se situace i nařízení mění.“

V zaměstnání se střídají

„Dcera je už tři týdny doma, dopoledne mají výukové lekce on-line. Chybí jí škola i spolužáci. I se skauty, do jejichž oddílu chodí, je v tomto období ve styku – po Skype,“ prozradila ze soukromí žena, která už čtvrt století pracuje pro stejnou firmu. Jde o Coemar, která se zabývá výrobou profesionální osvětlovací techniky pro TV studia, divadla a podobně.

Jak vypadá běžný den v tomto týdnu, kdy je doma ona a její muž pracuje?

„Tento týden jsem doma, takže každý den vymýšlím pro dceru nějaké aktivity: vaříme společně, uklízíme, pečeme, díváme se na TV, šijeme roušky, vyvenčíme psa a podobně. Když chodíme do práce, vracíme se až kolem 18:30 večer, připraví se večeře, jeden z rodiny vyvenčí psa, zavolám po Skypu rodičům,“ popisuje.

Manžel je prý naštěstí domácí kutil, takže pořád něco opravuje a vylepšuje.

Věří, že za tři měsíce se vše vrátí do normálu: „Ještě před deseti dny jsem byla u sousedky na kafe… Teď je minimální distanc jeden metr,“ připomíná, jak rychle se situace změnila za krátký čas.

Samozřejmě máme strach…

„Člověk si až teď uvědomuje, co to je svoboda. Manžel rád chodí na ryby, chybí nám návštěva přátel, rodiny. Trápí mě myšlenka uzavřených hranic, člověk neví, jak dlouho tato situace bude trvat: Ve Zlíně mám rodiče, kterým je 71 let. Naštěstí jsou na tom zatím dobře po zdravotní stránce. A hlavně si nechci připouštět, co bych dělala, kdyby se jim něco stalo,“ odtajnila své pocity pro PL.

Dále ji trápí myšlenka, co budou dělat, kdyby tato situace trvala delší dobu než 3 měsíce. „Stát samozřejmě slibuje finanční pomoc firmám i zaměstnancům, ale bude to mít negativní ekonomické následky. Snažím se nemyslet na to, že italské nemocnice jsou přeplněné, takže pokud člověk neumírá, lepší lékaři vůbec nevolat,“ popisuje dnešní atmosféru.

Moc dobré nálady nepřidá, když člověk zná už několik nakažených lidí. „Přímo v naší ulici bydlí lidé, kteří koronavirem onemocněli, ale naštěstí se už z toho dostali. Je jim as 55 let, oba byli hospitalizováni v nemocnici asi týden,“ potvrzuje a dodává:

„Samozřejmě máme strach, protože člověk neví, jak zrovna na tebe může tato nemoc zaútočit. Můžeme být i pozitivní a třeba o tom nevíme. V Itálii zemřelo už hodně lidí, velké procento jsou lidé kolem 80 let a již mající jiné zdravotní problémy.“

Jejich městečko má 13 tisíc obyvatel. Dnes ráno měla informaci o 40 nakažených. „Samozřejmě jsou i lidé, kteří se uzdravili, ale včera oznámili, že pět lidí zemřelo…“ doplnila.

Co by poradila? Slivovici

Kdyby mohla vrátit čas, nebo poradit Česku, které je zasaženo koronavirem v závěsu několika týdnů, pak by ihned zastavila veškeré továrny na čtyři týdny jako v Číně. „Takhle dělat věci napůl… Bohužel se z toho Itálie dostane později než Čína. V současné době, i když uzavřeli i parky, spousta lidí jde ven sportovat. Dnes už TV hlásí, že i tato aktivita bude zakázána,“ je ráda.

Opakuje, že všechny evropské státy by prostě měly být přísné jako Čína, a co lze, tak pozastavit na měsíc, až na vycházení pro potraviny a léky. I svým rodičům do Zlína celou dobu radí nevycházet, s nikým se nestýkat, do obchodu jen akutně s rouškou a rukavicemi. „Pořád desinfikovat ruce a preventivně desinfikovat domácí slivovicí,“ zdůrazňuje zcela vážně.

Do mouky se dali moli

Stejně jako Čechům, tak i Italům vláda radí zbytečně neskupovat potraviny. „Myslím, že pokud všichni budou respektovat nařízení a neonemocní 90 procent populace, asi nemá cenu skupovat zboží. Možná udělat pořádný nákup na celý týden a omezit tím, aby se nechodilo nakupovat každý den,“ zní její osobní názor.

Snaží se prý vždy jít nakoupit v pracovním týdnu, kdy je méně lidí v obchodě. „V pátek jsem jela kolem dvanácté hodiny a před Penny marketem stálo asi 15 lidí, tak jsem to vzdala a jela až odpoledne,“ poznamenala, že si i pro nákup vybírají vždy jen tu nejbezpečnější dobu a situaci.

Vzpomíná při té příležitosti na svého dědečka, který na přelomu 89. roku nadělal zásoby mouky, cukru... „Jako ekonom se bál změn a navýšení cen. Dopadlo to tak, že nakonec do mouky se dali moli a mouka se vyhodila. Samozřejmě to nemá s tím co dělat, ale nouzové situace se opakují…“ zavzpomínala.

Odjet do Česka ji ale nenapadlo. Je to asi po čtvrt století logické. „Mám tady rodinu, práci, asi bych po 25 letech, i když jsem Češka, musela začínat od počátku. Dcera bohužel nemluví česky, jen pár slov, a manžel by do České republiky nešel zřejmě také kvůli jazykové bariéře. Pravděpodobně kdybych neměla tady rodinu, určitě bych se vrátila,“ řekla nám ještě.