Publicista Jan Štern v roce 2009 napsal text, ve kterém velmi kriticky zhodnotil porevoluční vývoj. V roce 2019 na blogu Aktuálně.cz doplnil, že jsme se posunuli do další nebezpečné fáze.

Vrátil se až do časů normalizace, kde v roce 1970 byla lidem pokládána klíčová otázka. Jak hodnotíte vstup sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968? Pokud jste lhali, že nám Rusové a další spřátelené národy pomáhají zachránit socialismus, udrželi jste si práci. Když jste po pravdě řekli, že nás okupují, o práci jste přišli, často se o vás začala zajímat Státní bezpečnost a stal jste se nepřítelem státu. A tak lidé dalších takřka dvacet let veřejně lhali nebo se k veřejnému dění raději vůbec nevyjadřovali, aby neměli problémy. A režimu opravdu stačilo, že jste okupaci vlastní země neoznačovali za okupaci, i když jste sami dobře věděli, jak to je.

Rok 1989 to změnil, lidé veřejně vystoupili a řekli, že okupace byla okupací a že nadvláda komunistů musí skončit. Následovala éra, v níž lidé věřili, že mohou svobodně podnikat a zlepšit tak své postavení.

„Dějinných otěží se po krátké vládě chartistů ujali pravicoví radikálové. Jejich heslem byl kapitalismus bez přívlastků, odmítali rozlišovat špinavé peníze, uznávali právo chytřejšího (podnikatelskou hantýrkou řečeno vychcanějšího) a silnějšího, a tedy odmítali všechna pravidla ve jménu pravidla jediného – neviditelné ruky trhu. Trh, jediný rozhodčí, řídící se objektivním zákonem nabídky a poptávky, semele poctivé i nepoctivé podle kritéria úspěchu, které je jediné spravedlivé a nakonec vždy přináší světu dobro. O dobru se nemluví, to se děje tiše nad námi pomocí neviditelné ruky,“ napsal Štern.

„Pravicové radikály nevzrušovaly gigantické podvody spáchané během privatizace i po ní, zejména v bankovním a finančním sektoru. Neviditelná ruka trhu dle nich neúprosně pročistí ekonomiku, oddělí zrno od plevele, neboť jen řádný hospodář vydrží, zatímco tunelář a zloděj, který se nezbaví svých návyků, dlouhodobě nepřežije. Ministr pro privatizaci přiznal, že privatizace byla útěkem před právníky, protože právníci by ji zablokovali. Jiný pravicový ideolog žertoval, že nejlépe by bylo zhasnout a nechat proběhnout divokou privatizaci rozkradením. I když to byly nadsázky, odráží se v nich vnitřní povaha postsametové revoluce,“ pokračoval publicista.

Ukázalo se, že mladá demokracie je příliš slabá na to, aby si poradila s podnikatelskými šíbry a ti, jak bohatli, začali stále více promlouvat i do politiky, začali ji ovlivňovat, zpočátku jen ze zákulisí. Občanská společnost se proti tomuto vývoji dvakrát vzbouřila, jednou v rámci akce „děkujeme, odejděte“ a podruhé v rámci televizní krize, ale většina lidí se nakonec stejně přimkla k politikům, kteří jí slibovali kapitalistické zisky.

Podle Šterna se tak v podstatě začala historie opakovat, jen už nešlo o sovětskou okupaci Československa, ale o názor na privatizaci a na vývoji po roce 1989. Režimu stačilo, když lidé místo protestů v ulicích koukali na Ordinaci v růžové zahradě. A klientelistické sítě spojující vlivné podnikatele s politiky si žily vlastním životem.

V tuto chvíli jsme se ale dostali do další fáze. Lidé se proti klientelistické demokracii vzbouřili, jenže jejich vzpoury využil druhý nejbohatší Čech Andrej Babiš (ANO), který lidem slíbil, že narovná poměry. Ve skutečnosti však podle Šterna situaci ještě zhoršil.

„Oligarcha začal okamžitě pracovat na tom, aby přestala platit pravidla politické soutěže. Nevstoupil do politiky a neinvestoval stovky milionů korun jen proto, aby ho z ní nějaké další volby vyhodily. Nakoupil nejvlivnější média a začal stát používat jako obrovský zdroj příjmů pro svoji firmu a tyto příjmy reinvestoval zpět do politického boje,“ pokračoval Štern.

Babišovým voličům to nevadí, protože jim podle Šterna nešlo o demokracii, v roce 1989 jim jen šlo o to, mít se líp. A Babiš jim je vzorem. Po roce 1989 zbohatl, má se líp, stal se premiérem a některým svým spoluobčanům zvyšuje životní standard.