Hysterie, nebo pravda kalkulačky? Navzdory vyhlašovanému „historickému triumfu“ Národní fronty z 6. prosince, teprve až druhé kolo ukáže, jak bude regionální mapa Francie po této neděli 13. prosince vypadat. Tipuji si, že triumf nepotká Marine Le Penovou, ale Nicolase Sarkozyho.

Až v šesti regionech může získat významný podíl na moci Národní fronta (FN), označovaná někdy za extrémní pravici. Po prvním kole regionálních voleb 6. prosince, jež tuto stranu postavilo na čelo výzkumů s 27,8 %, ale bude následovat příští neděli ještě druhé kolo.

Dne 13. prosince tedy uvidíme, zda se změní regionální mapa Francie třinácti regionů, či nikoliv. Nikdo zatím není vyřazen ze hry, socialisté i republikáni sice ztratili, stále ale mají navrch ve hře s počtem kandidátů i s procenty výsledků.

Paradoxy regionálních voleb

Inu, kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe. A tím člověkem může být jak Nicolas Sarkozy, předseda Republikánů (LR), jehož druhý nejlepší výsledek po prvním kole není marný (27,3 %), tak nakonec možná i socialisté (PS), prezident François Hollande a jeho premiér Manuel Valls, jimž stoupla po atentátech 13. rosince popularita o deset bodů, kteří podobně jako ve volbách kantonálních letošního března, mohou zachránit více, než se zdá (zatím mají v průměru 23,3 %).

Republikáni si od druhého kola slibují velký triumf, jimž překryjí hořkost z prvního kola, ten ale může přijít, ale také nemusí – karta spojení s centristy (Svaz nezávislých demokratů – UDI a Demokratické hnutí MoDem) je vyvažována příklonem k silným bezpečnostním tématům (úspěch Laurenta Wauquieze v Auvergne-Rhône-Alpes je toho dokladem). Celkově vedou Republikáni ve čtyřech regionech. A předseda Sarkozy hraje hlavně na struny pravicového populismu, a velí: „ani-ani“ („ni-retrait, ni-fusion“ – ani ústup, ani fúze), což v překladu znamená snahu využít „vlny Marine“ k definitivnímu zničení socialistů.

Bude rovněž záležet na volební účasti, jež nyní dosáhla na pouhých 50 %. Takzvaná „republikánské fronta“, jež by se postavila frontistům u mnoha republikánů nefunguje – byli to nakonec oni, co před deseti lety uzavírali regionální pojenenctví právě s nimi. Socialisté mají v součtu definitivně nejsilnější pozici (matematickou), jsou ale rozdrobeni, stále ale mohou udržet tři až sedm regionů, velmi dobře mají našlápnuto v regionech Aquitaine-Limousin-Poitou-Charentes, Bretagne a na Korsice, kde levice obecně vede.

Hysterie a rozum kalkulačky

Paradoxní totiž není ani to, že FN s charismatickou vůdkyní Marine Le Penovou profituje z uprchlické krize a z krize vládnutí obecně, ale spíše to, že nezískala ještě více. Bylo by vůbec s podivem, kdyby tomu bylo jinak, a oni své vítězství neohlašovali dopředu. Hlasy protestní, i ty, které přímo či nepřímo přijímají myšlenky FN (vystoupení z euro, zrušení Schengenu a posílení oslabených sociálních skupin včetně znárodnění některých bank) excelují v hysterii, jež zavládla v zemi po teroristických atentátech.

Zde se jeví Marine Le Penová jako vůdkyně, jež „vše předvídala“.

Potom je tu ale analytický úsudek – a rozum kalkulačky. První výzkumy – zejména ve dvou regionech: na severu v Nord-Pas-de-Calais-Picardie, kde kandiduje jako jednička Marine Le Penová, ale i na jihu, tedy v Provence-Alpes-Côte-d´Azur, kde zase kraluje mladičká neteř Marion-Maréchalová Le Penová – předvídaly silné skóre pro obě ženy z rodiny Le Penů. Každá jedna porazila levici i pravici – a dosáhla přes 40 %.

To ale ještě neznamená, že musí obě vyhrát. Vlastně by to bylo překvapivé, i když krizová témata nahrávají v jejich prospěch, a osobně si tipuji, že se to může v jednou ze dvou případů podařit. Ať jedné, či druhé. Vítězství obou by byl triumfální úspěch. Koroze etablovaných stran, jež čelí dosud největší krizi od alžírské války, posiluje „výjimečný stav“, vyhlášený prezidentem Hollandem: obecně je ale Hollande – se svým „válečnickým stylem“, jenž mu tolik dobře nesedí – nakonec hodnocen dobře, což dynamiku Národní fronty oslabuje.

Dynamika „strašáka do zelí“

Dynamika ale obecně hraje skutečně ve prospěch Národní fronty, jež využívá svých předchozích „historických výsledků“ ve volbách evropských (25 %), kantonálních a departementálních (26 %, ale jediného kantonu nakonec), a nyní v očekávání těchto regionálních. Rozdělená Francie ve dví ale není vůbec poprvé, a je v tomto ohledu zcela předčasné vyhlašovat vítězství lepenistů: je to naopak stále dobrá zbraň pro stmelení zprofanovaných stran, které tím získavají mobilizační jádro a mediální efekty krize vždy v médiích dobře rezonují.

Mít svého „strašáka do zelí“, jak už od časů Mitterranda víme, se vždy vyplatilo: ať již se jmenoval Jacques Chirac nebo Hollande. Na tyto struny hraje dlouho i Sarkozy. Ta část Francouzů, kteří věří v hodnoty descartovské logiky, bude nakonec volit rozumem: a budou to Republikáni, kteří příští neděli budou ohlašovat triumf. Jiný výsledek by bylo podlehnutí hysterii a popřením kulturních základů, na nichž stojí republikánská Francie.

Ostudu si již Francie zažila mnohokrát – tu největší, když se otec Marine, zakladatel Národn fronty Jean-Marie Le Pen, dostal 21. dubna 2002 do druhého kola prezidentských voleb.

O tohle, a přesně o to jediné se dnes hraje. Tento regionální test – osmnáct měsíců před prezidentskými volbami – ukáže, jak silné je kulturní podloží Francie.