Události roku 1968 a především srpnová vojenská okupace byla a je stále svěžím propagandistickým tématem, protože je třeba rozeštvávat českou společnost, aby se náhodou občané neprobudili a nespojili k obraně proti současnému ohrožení, kterým určitě není ruská vojenská invaze. To je v podstatě hlavní úkol většiny demokratických médií, která mají zaprvé šířit propagandu a zadruhé zastírat objektivní informace a potlačovat pravdu. K tomu patří i zavalení informačního prostoru extrémním množstvím nepodstatných informací, počínaje životy všemožných komediantů a lepších prostitutek, přes divadelní sportovní vystoupení a konče stupidními seriály, které bychom mohli obecně označit slovy každý s každým, nicméně vše se správným ideologickým a rasovým podtextem.

Kdysi jsme měli reálný socialismus, dnes máme reálný oligarchismus. Výsledek je přibližně stejný, nivelizovaná chudoba uměle udržovaná těsně pod hranicí vzpoury. K tomu záplava slibů na téma lepší budoucnosti, kterou pamatujeme již dávno před listopadem 1989. Už tehdy nám lhali, že bude líp. Ale neupřesnili, pro koho. Odvádění pozornosti občanů od důležitých problémů je z tohoto hlediska více než důležité a média v něm mají naprosto zásadní úkol. Proto každoroční velepovyk kolem srpna 1968. Vděčné každoroční propagandistické téma.

Postupně se nám z hlediska spojenecké invaze, kterou předčí jen humanitární bombardování, vyprofilovaly dvě skupiny občanských názorů. Jedna internacionální „pomoc“ obhajuje, druhá kritizuje. Vzhledem k tomu, že v současnosti má většina médií za úkol vyvolávat válečnou psychózu proti Rusku, ozývá se především kritika, a stejně jako v případě mrtvých vojáků každý, kdo má mezi půlkami otvor, přidává svoje moudra.

Především je třeba uvést, že převážná většina obyvatel Československa byla v roce 1968 proti invazi, včetně většiny členů KSČ. To vedlo následně k tvrdým politickým čistkám. Z hlediska jak mezinárodního práva, tak obyčejné spravedlnosti se jednalo o nemorální a nepřátelský válečný akt, který nadlouho poškodil vztahy mezi tehdejším Československem a SSSR, především v občanské rovině. Navíc vedl i k značným hospodářským škodám, a to jak přímým, tak odchodem velkého počtu lidí do emigrace. Zásadní však byl nástup takzvané normalizace pod vedením Husáka a jeho party. Na rozdíl od vlasteneckého komunisty Novotného, který u nás sovětskou armádu nechtěl, oni byli internacionální, dnes bychom mohli říci multikulturní a morálně pružní.

Husákova normalizace zlikvidovala možnost pružnější a efektivnější ekonomiky a vrátila nás do nivelizované chudoby Rady vzájemné hospodářské pomoci. Schopnější země, jako ČSSR a NDR, měly čekat na méně schopné a zaostalé, zatímco okolní svět pokračoval rychle vpřed. V roce 1968 jsme měli zhruba 75 % hospodářské výkonnosti a životní úrovně Francie nebo Belgie, v roce 1989 již jen 50 %, díky normalizátorům podlézajícím sovětskému vedení. Je třeba dodat, že na normalizaci doplatily z hlediska ekonomiky a životní úrovně především Čechy, Morava a Slezsko.

Dnes vidíme podobnou snahu u socialistů z EU a z Německa, kteří se nás snaží s pomocí současných normalizátorů – jejich prolhané a pokrytecké mediální propagandy a politických neziskovek, cestou koloniální ekonomiky, zničeného zemědělství a inkluzivního školství – dostat na africkou úroveň. To vše pod prapory multikulturalismu s cílem stejné nivelizace chudoby levných koloniálních pracovních sil. Za pár koblih a megatuny propagandy. A údajně moudří a rozšafní Čechové si zvolili pokrytecký komplot Babiš–Hamáček–Filip–Zeman, který prosazuje bez ohledu na pokrytecké řeči stejnou politickou linii jako pražská havlérka.

Invaze v roce 1968 byla především projevem hlouposti, strachu a agresivity socialistických nomenklaturních kádrů, kteří se označovali za komunisty. Pravděpodobnost, že by tehdejší Československo přeběhlo k NATO a k EHS, byla zanedbatelná. Mohlo dojít k ideologické destabilizaci, ale většina lidí si nepřála přechod do kapitalismu se sociální nestabilitou a s nezaměstnaností. Dokonce i výzkumy v roce 1989 uváděly výraznou většinu názorů předpokládajících vývoj v rámci modernizovaného a ekonomicky pružnějšího socialismu. Ten je ostatně chimérou, k níž se snaží směřovat současná EU. Pouze došlo k vylepšení ekonomických iluzí těmi rasistickými pod praporem pravdy a lásky.

Nicméně politická reprezentace tehdejší ČSSR se skládala z kovaných komunistů, počínaje Dubčekem, který se narodil a vystudoval v SSSR a po podpisu moskevských dohod zahájil normalizaci. Jejich zájmem určitě nebyly volby v pluralitní demokracii, kde by mnozí z nich přišli o koryta. Velení armády a Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie) bylo rovněž v rukou přesvědčených komunistů. Ostatně i v případě nějakých vážnějších pokusů o přechod ČSSR na druhou stranu takzvané železné opony by nikdo z NATO neriskoval jadernou válku a reprezentanti takzvané západní demokracie by se na nás vykašlali stejně jako v roce 1938. Soudruzi z Varšavské smlouvy by nás srovnali jako Maďary.

Největší problém byl nebezpečný vzor, kdy Československo mohlo zaznamenat vyšší ekonomický růst a s tím růst životní úrovně, což by byl nebezpečný příklad. Nepočetní protekční sovětští turisté, stejně jako důstojnictvo divizí umístěných po srpnu 1968 na základě podpisů „hrdinů“ Dubčeka, Svobody, Smrkovského a Černíka na našem území, viděli v naší životní úrovni americký sen. A takový sen a další růst životní úrovně by mohl rozvracet morálku sovětských budovatelů socialismu a začít otřásat s koryty jejich vůdců víc, než nějaká americká invaze do ČSSR. Ta by jim naopak posílila pozice a semkla občany v boji proti imperialistům.

Propaganda a realita

V srpnu 1968 nás nepřepadlo Rusko, jak vykřikují propagandističtí nádeníci, dokonce ani Sovětský svaz. Rozhodnutí padlo ze strany sovětského, nikoli ruského, vedení. Přepadly nás státy Varšavské smlouvy a jejich vedení to s výjimkou Rumunska podpořila jak ideologicky a propagandisticky, tak vojensky. I socialistické státy, které se invaze přímo nezúčastnily, vyhlásily bezpečnostní opatření a zvýšily bojovou pohotovost armád. A v případě rozkazu z Moskvy by vyrazili taky. Zde si nemusíme dělat žádné iluze. Ona ta bratrská láska a proletářský internacionalismus národů socialistických zemí existovaly pouze na papíře, stejně jako v současné EU.

Vlast je vlast, národ je národ a krev není voda. V historii je příliš mnoho zla, což nesmaže žádná propaganda. Základem mezinárodní politiky by měla být historická zkušenost, tedy pokus a omyl s následným poučením. Na nich stojí celý úspěch lidské civilizace. Pokud to někdo popírá, jako současní ideologové euromarximu, neoliberalismu a multikulturalismu, budou se omyly opakovat se všemi následky. Stačí se podívat na Sudeťáky, hlavní opory multikulturalismu Merkelové a jejich vztah k naší zemi, který se nezměnil stovky let.

V roce 1968 nás tedy nepřepadlo Rusko, ale Sovětský svaz s podporou zemí Varšavské smlouvy. Sovětský svaz již neexistuje, takže vinu mají všechny následnické státy, tedy Ukrajina, Bělorusko (tyto dva státy měly dokonce vlastní zastoupení v OSN), Litva, Lotyšsko, Estonsko a všechny ostatní tehdejší svazové republiky SSSR. A s nimi rovněž NDR, Polsko a Maďarsko. Pokud v současnosti někdo účelově tvrdí, že nás v srpnu 1968 přepadlo Rusko, můžeme oponovat tím, že nás přepadlo rovněž Německo. Bývalá socialistická NDR je dnes přece součástí Německa.

Je zvláštní, že německé okupaci a řádění nacistů u nás v období 1939-1945, které stálo Československo podle různých údajů kolem 350.000 obětí a nedozírné hospodářské škody, které Německo dodnes nevyrovnalo, se věnuje daleko menší pozornost. Můžeme bez nadsázky konstatovat, že nacismus se v Evropě v posledních dekádách evidentně bagatelizuje, zatímco se vede propagandistický útok vůči Rusku. Zároveň se pod pláštíkem antisionismu oživuje primitivní antisemitismus. To vše za tichého souhlasu, ne-li přímo s podporou vedení EU ovládané Německem. Pokud se podíváme na knižní produkci, nejvíce historických titulů vychází pravděpodobně o Hitlerovi, a k tomu vzpomínky kdejakého německého vojáka a důstojníka, včetně příslušníků SS, jak hrdinně bojovali proti Rusku (nikoli SSSR) za Evropu. Výsledky takové propagandy vidíme především na Ukrajině, ale i v Pobaltí.

Českému národu se od roku 1990 vtlouká do hlavy, že největší katastrofou naší historie byl rok 1968 a přezírá se záměrně fakt, že největší katastrofou bylo období po bitvě na Bílé hoře roku 1620, kdy české země opustilo nebo bylo zabito 60 % obyvatel, s následnou brutální germanizací a rekatolizací. Druhou největší katastrofou byla německá, nikoli nacistická okupace v období 1938 a 1939 a vznik Protektorátu Čechy a Morava, k čemuž výrazně napomohli především Sudeťáci.

Pro jednu lumpárnu několika omezenců v roce 1968 bychom neměli tupě přehlížet daleko větší lumpárny v minulosti i v současnosti, natož je hloupě podporovat a nechat ničit vlast, národ a rodinu jako jejich základ.