Pokud by si měl Kechlibar zvolit mezi Čínou nebo Tchaj-wanem, jednoznačně by zvolil Tchaj-wan. „Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí ‚zaplatit vysokou cenu‘ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta,“ píše komentátor úvodem.

„Být, či nebýt něčí rohožkou, je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany,“ pokračuje Kechlibar.

Případná roztržka mezi Čínou a ČR podle Kechlibara zatím nepřináší nijak zásadní hrozby. „Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně ‚ric-pic‘, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru,“ myslí si.

Zamýšlí se proto nad strategickými úvahami do budoucna. „Je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat, a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností,“ zdůrazňuje Kechlibar.

„Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký ‚fahrplan‘. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat, nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu ‚testují vody‘, co se vlastně stane,“ všímá si Kechlibar.