EU má s Tureckem společné zájmy, mezi které patří již od dob studené války především bezpečnost a ekonomika, zcela se však rozchází v základních demokratických hodnotách, jako jsou „lidská práva, svoboda tisku, práva menšin, nezávislé soudnictví a právní stát“, které jsou naprosto zásadní vůbec pro uvažování o vstupu Turecka do EU.

Mnoho z ideových konfliktů mezi EU a Tureckem se zdálo být vyřešeno ve chvíli, kdy nastoupila k moci vládnoucí strana AKP prezidenta Abdullaha Güla, ze které jej následně vytlačil Recep Tayyip Erdogan, současný turecký prezident. Vše bylo na dobré cestě k tomu, aby se Turecko připojilo k EU, jelikož se AKP zasadila o mnohé potřebné reformy.

Pak ale přišel rok 2007 a německá kancléřka Angela Merkelová spolu s bývalým francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym „de facto zavřeli Turecku dveře ke členství EU, a tak vlastně ponížili Erdogana“. A tehdy vyšlo najevo, že si Erdogan celou dobu ponechává plán B, vydat se „neoottomanskou“ cestou.

Fischer pak píše, že vztahy obou dnes nabraly velmi bizarní spád, když si turecká vláda zavolala na kobereček německého velvyslance a chtěla po něm vysvětlení satirického výsměchu svému prezidentovi, který se objevil v německých médiích. Což vedlo Němce k tomu, aby klip stáhli, zakázali a nyní i jeho autorovi hrozí vězení.

• Celý text zde

„Neexistuje žádných pochybností, že turečtí zkušení a schopní diplomaté chápou vztah Německa ke svobodě slova a tisku – základním hodnotám EU, ke které se Turecko chce připojit. Otázkou je, nakolik se jejich pochopení dostane i prezidentu Erdoganovi,“ píše Fischer a připomíná, že země čeká další ochlazení vztahů, až bude německá vláda projednávat svůj postoj k masovému vyvražďování Arménů roku 1915. Bezpochyby je totiž všechny strany budou kategorizovat jako genocidu, což ještě dále popíchne tureckou vládu.

Na druhé straně „Evropa potřebuje Turecko a Turecko potřebuje Evropu“. Ve prospěch onoho spojenectví se však nesmí Evropa vzdát svých hodnot a naopak Turecko je musí přijmout, už jen pro vlastní dobro a možnost dalšího rozvoje. Geopolitika totiž není mrtvý koncept a byly to podle Fischera právě rozpory mezi Evropou a Tureckem, které kdysi nakonec vyústily až v první světovou válku.

Turecko se nyní ale snaží upevnit si pozici jako blízkovýchodní velmoc v určitém mocenském vakuu, které v regionu vytvořily USA svou invazí do Iráku. Arabské státy přitom nedokážou poskytnout regionu to, co tak zoufale potřebuje: dostatek pracovních příležitostí pro stále mladší populaci, která se tak postupně radikalizuje. Opět se naplno rozhořely konflikty mezi Turky a Kurdy, Izraelem a Palestinou a do toho stále bují válka v Sýrii a Iráku, jež hrozí rozbít hranice, které byly ustanoveny dohodou po první světové válce.

K tomu Fischer zmiňuje zdánlivě nekonečný proud uprchlíků a ruskou intervenci v Sýrii, jež taktéž představují velká rizika. První destabilizuje celý region, druhá pak hrozí vypuknutím konfliktu se členským státem NATO, kterým je právě Turecko.

A tudíž je nutné položit si otázku, jak lze zabránit Turecku v tom, aby se Evropě ještě více odcizilo, a představovalo tak pro ni hrozbu. Souboj hodnot nás teprve čeká a bude to právě ten, který určí, v jak velkém bezpečí se bude náš kontinent nacházet.